Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.11.
Zina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Pohřební řečník
Autor: Alica Bartková (Občasný) - publikováno 10.4.2015 (00:23:17)
„Miloval přírodu a rád se v ní procházel. Skály, stromy, rostliny,
zvířata, motýli… To všechno mu bylo blízké. Ale nadevše miloval
svou dceru a syna, manželku i vnoučata, která tu po sobě zanechal.“
Až zemřu, nechci, aby o mně někdo takhle řečnil. Vynášení
soudů, jak kdo žil, ty ubohé a trapné fráze. Ani vzdáleně nepřibližující
osobnost, která je už fuč – tak to je moje práce. Řečnění
na pohřbech, kterého nikdo z pozůstalých ani z přátel není
schopný, na které se pro samý žal, slzy a trému nikdo nezmůže,
takže ho raději přenechají někomu cizímu. A tak každý den čtu
z papírů poslepované otřepané fráze a pokusy o výstižný popis
osobnosti, často u otevřené rakve ověnčené květinami, z níž vykukuje
nebožtíkův nehybný ksicht.
Čtu o tom, že měli rádi želvy, psy, kočky, králíky, boty, kabelky,
květy, že vyráběli modely letadel, háčkované ubrusy, dřevěné
figurky, police, psí boudy, že sbírali motýly, mince, známky,
stará rádia, nákupní tašky a hory jiných blbostí a že byli dobří,
vstřícní, milí, trpěliví, přejícní a spoustu podobných oslavných
řečí, protože se nikdo nikdy neodváží napsat pravdu. Zesnulé
vydávají pomalu za světce, jen aby někdo neřekl, že je po smrti
pomlouvají. Přitom bych se vsadil, že nemálo z nich by raději
řeklo: „Byl to hnusný, starý, despotický zmrd, který konečně
zdechnul!“, anebo „Byla to neurotická, panovačná, stará ježibaba,
která všechny jenom komandovala!“ Ale ne, já musím číst
tyhle neuvěřitelné sračky, kterým nevěřím ani já. Taky bych
se vsadil, že někteří z nich nepláčou kvůli mrtvému, ale když
potom rakev pomalu klesá pod podlahu, uvědomí si vlastní smrtelnost
a zranitelnost, a tak pláčou jako malé děti kvůli sobě.
Koutkem oka je sleduju a připadám si jako divák v kině, který
se nedívá na plátno, ale do obecenstva. Vidím celou škálu výrazů
– od upřímného žalu, přes nechápavé, šokované tváře,
neupřímné škleby, které se snaží zakrýt kapesníčkem před ústy,
až po vysloveně idiotské výrazy umocněné dokořán otevřenými
62
ústy, vyceněnými zuby nebo rozmatlanými šminkami. Jediný,
kdo vidí všechny, jsem já.
Je 29. října. Venku padá první sníh a zuří chřipková epidemie.
Polovina lidí v obřadní síni kašle, kýchá nebo smrká do kapesníků.
Zanedlouho se pravděpodobně nakazí všichni přítomní.
Tak vysoká koncentrace virů na jednom místě by nakazila i mrtvého.
Všechno to vzlykání, kašlání, kýchání, chrchlání a smrkání
jsem přerušil až já.
„Vážení pozůstalí, sešli jsme se tu, abychom se navždy rozloučili
s naším milovaným synem, bratrem, vnukem, bratrancem,
synovcem, kamarádem, spolužákem…“
Ani jsem nestačil dokončit první větu, když se ozval hlasitý
zvuk, cosi mezi kvikem a skřekem. Vydala ho matka zesnulého
mladíka, který to dotáhl až na osmnáct let. Byl to feťák, který si
šlehl silnější poslední dávku, a teď se na mě z rakve díval jeho
zrenovovaný obličej. Zaživa tak dobře určitě nevypadal. K nářku
se přidali další, tak jsem musel lehce zvýšit hlas.
„Předčasně zvadlý květ! Petr si s sebou navždy bere všechny
zmařené plány a možnosti, které se mu nabízely. Byl to šikovný
chlapec, který odmalička rád pomáhal ostatním, rád sportoval
a určitě by to v životě dotáhl daleko.“
Proč nikdy nenapíšou pravdu? Proč nechtějí přiznat, že poslední
roky nesportoval vůbec a že se takříkajíc sejmul sám?
A že to rozhodně žádný kvítek nebyl a jediné, co si dokázal
naplánovat, byla další dávka drogy? Všichni vědí, že to tak
bylo. Veškerá ta slova na papíře už nejsou ani sebeklamem,
ale jakousi povinnou společenskou přetvářkou. V sále sedí dost
mladých lidí, kteří odpovídají věku nebožtíka. Většina z nich
se jen dezorientovaně rozhlíží okolo sebe, někteří nejspíš taky
fetujou. Ostatní se snaží plakat.
„Vzpomínejme na něj v dobrém, na jeho bláznivé nápady, na
jeho smysl pro humor, na jeho přátelskou povahu…“
Bla, bla, bla… Poté co přednesu jimi napsaný projev, spustí
z ukrytých reproduktorů oblíbená píseň člověka v rakvi. A že
tu zazněla už široká škála stylů – od primitivních popových
odrhovaček po heavy metal, dokonce i techno jsem tu už slyšel.
V případě tohoto feťáka, jehož rozpíchané ruce a možná i nohy
63
zakrývá víko rakve, jsou to Sex Pistols a jejich Anarchy in the
UK. Slušný song, který na tomhle místě působí dost absurdně.
Vlastně tu působí absurdně většina písniček, až na srdcervoucí
a pomalé kousky. Při nich přítomní pláčou ještě intenzivněji.
V takové atmosféře by se snad dojali i lidé, kteří by s dotyčným
pohřbem neměli nic společného.
Po všem tom povídání, naříkání a zasunutí rakve pod podlahu,
kde na ni už čeká rozpálená pec, následuje nepochopitelný
výplod společnosti zvaný hostina. Téměř vždycky mě pozvou,
a já zpravidla vždy nepřijdu. Jednak neznám nebožtíka ani jeho
blízké, jednak se nehodlám účastnit psychického masochismu
pozůstalých. Všichni už se derou ven, nejbližší rodina je v obležení
ostatních a připomíná včelí roj obklopující královnu.
Občas si říkám, jestli v tom není i jistá míra škodolibosti –
v pozorování, jak se pozůstalí budou ve svém žalu chovat. Asi
je to přirozená lidská vlastnost – pozorovat neštěstí jiných a přitom
si hovět ve vlastním štěstí, protože právě tehdy si ho nejvíc
uvědomujeme. Proto noviny nejvíc prodávají titulky popisující
nejrůznější tragédie a katastrofy. Žádné štěstí jiných. Žádné láskyplné
příběhy. Kdepak. Neštěstí, zoufalství a bezvýchodné situace,
to je to, co lidé mají rádi a při čem se jejich škodolibost
může projevit v plné míře.
Je 16.37. Pro dnešek to byl poslední pohřeb. Když všichni vyšli
ven, zhasl jsem světla a zamířil do kanceláře, kde jsem roztřídil
všechny dokumenty týkající se dnešních pohřbů, převlékl se
z tmavého obleku do zelené mikiny a riflí, přezul se z vyleštěných
bot do tenisek a opustil ostatní zaměstnance, kteří měli za úkol
nastavit pec na správnou teplotu a proměnit nebožtíky v popel.


Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Alica - 10.4.2015 > Ahojte, toto je ukážka z dlhšej poviedky zo zbierky Snesitelná těžkost bytí, ktorá mi vyšla minulý rok vo vydavateľstve Gasset. Snáď zaujme aspoň trochu.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter