|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Byl duben a poslední zbytky špinavého sněhu se krčily v příkopech. Slunce hřálo a děvčata k radosti nás starců zkrátila sukně a rozepnula halenky. Jaro, jako každé jiné co pamatuji, řekla by moje žena, ale tohle jaro bylo jiné. Všechno jsem vnímal trochu jinak. Ptáci štěbetali nějak víc než jindy a i včelky bzučely nějak jinak než dřív. Dokonce i sluníčko bylo jiné.
Stál jsem na balkóně a sledoval tu změnu, ty duhové barvy a zvuky.
„Co tam zas děláš,“ ozvala se moje žena.
„Sleduji jaro, Maruško,“ odpověděl jsem a zavřel za sebou dveře na balkón.
Podívala se na mne, zakroutila hlavou a zmizela v kuchyni.
Dál jsem sledoval hemžení na ulici a v parku, plné barev, šumu, hlasů a cvrlikání.
Když jsem tak stál asi hodinu, přišla žena za mnou.
„Co pořád sleduješ,“ zeptala se.
„Nasávám tu jarní krásu, Maruško“, odpověděl jsem. „ Fascinují mne ty barvy a zvuky. Tohle jaro je jiné než pamatuji.“
„Pojď už domů, budou zprávy,“ řekla tak nějak smutně a položila mi ruku na rameno.
Otočil jsem se k ní a lehce jí políbil na tvář.
„A stejně je to jaro nějaké víc barevné a hlasité,“ stál jsem si na svém.
Usedl jsem do křesla a zapnul televizi. Sledoval jsem zprávy a přemýšlel o tom, jak je ten svět divný. Všude jen nepokoje, války a vraždění.
V tom se na mne podívala Marie. „Zase máš ty brejle hrozně umaštěný, co s nima furt děláš.“
Sundala mi je a začala je čistit cípem halenky. „A zapomněl sis vyndat naslouchátko,“ upozornila mne, když mi nasazovala teď už čisté brýle a hned mi ho vyndala.
Jaro bylo pojednou tak nějak obyčejné. Barevná duha zmizela a ptáci už necvrlikali tak nahlas.
Nastalo obyčejné a všední jaro.
|
|
|