Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Euripides slovní posila, Panda, Praxiteles sloní paměťová přesila a Antika je zdobná báze fráze nebát se prolhaných sket a humusáckých skelet zde :)
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 19.2.2015 (07:15:47)

EURIPIDÉS

 

        480   před Kristem  SALAMÍNA             ۞       406   před Kristem   MAKEDONIE

 

 

„Každý si sám určuje osu svého Osudu, ale sám za to i platí.“   

Euripidés

 

 

*

 

V divadle rostla samá nespokojenost. Ze zadních lavic se stále častěji ozývalo dupání a hlasité hvízdání, šum a polohlasné volání vyjadřující rozladěnost. Hluk se šířil do dalších řad, stále blíž a blíž k jevišti.

 

Herci viditelně znejistěli. Co když publikum začne svou nelibost projevovat ještě důrazněji? To pak nestačí uhýbat letícím kamenům a ztvrdlým nedroleným hroudám hlíny. Ale tak daleko to dneska ještě nedošlo.

 

Atéňané, kteří sem přišli oslavit svátek velkých dionýsií, se pomalinku probírají ze zajetí básníkových podstatných jmen, sloves, přídavných jmen a přípon. Proti své vůli byli vtaženi do předváděného děje a o to víc se teď zlobí. Na každoroční přebory nejlepších dramatiků se vždy velice těší, jenže tahle ubohost se jim přímo zajídá. Nesouhlasí s ní. Vždyť je jejich autor ošklivě urazil! Postavil Médeu, barbarku, na vyšší morální hodnotu než řeckého hrdinu Iásona. Argonauta. Muže. Rozpaky a nechuť se mračí i ve tvářích čestných VIP, pohodlně usazených v první lajně křesel. A to je dost zlé. Mračí se i deset hněvsů soudců, kteří rozhodnou o konečném umístění předvedených čísel dramat při závěrečném vyhlášení vítězů. Euripidés to tedy opět vymňoukl.

 

Proč si jen nedá říci a proč neustále popuzuje své spoluobčany? Jeho popichující výmysly jsou všechno jen ne klidná a povznášející podívaná. Již roky se pravidelně zúčastňuje svátků na počest boha Dionýsa, které založil v Aténách v roce 534 Peisistratos jako státní soutěž. Obesílá ji předepsanými třemi tragédiemi a jednou satyrskou hrou pro zasmání. A vždy jej v konečném ocenění někdo předběhne. Počet jeho prvních míst by se dal spočítat za dlouhá léta na prstech jedné zdravé ruky a ještě by vyčnívaly dosud volné prsty. Je jako hluchý a slepý, nebo celkově tak nějak zatemněný. Nechce naslouchat dobře míněným radám. Bude tedy pykat. Dobře mu tak…

 

Vysoký štíhloun v novém himationu, s viditelně prokvétající bradou, sleduje vývoj situace s nehybnou čelistí. Soucitné i hněvivé pohledy se od něj odrážejí jako od uhlazené stěny. Copak si asi teď myslí? Tváří se, jakoby se jej ta vřava ani za mák netýkala, víte, co mi přeci můžete! Vždyť Médea na celé čáře propadla. Je mu to skutečně zčistajasna ukradeno?

 

Médea propadla. Nikdo ji tu nechápal, ani se o to nenamáhal. Její utrpení, její lásku, její hněv i hloubku pokoření v ponížení. A to její děsivé rozhodnutí… Dal svým spolubližním nahlédnout do jejího i toho pinky osobního panteřího srdce marně. Vždyť takové finále mohl očekávat. Hloubka citu barbarky se civilizovaných kulturních Atéňanů nemůže dotknout! Její zhatěná láska, slzy plynoucí od žalu… je zajímá to jediné, její trest. Ach, ubohá Médea.

 

Tušil to jako v černobílých filmech pro Pamětníky Kristián. Ale neuměl ji napsat jinak. Pro něj je zkrátka Médea, vnučka Hélia, kolchidská princezna a dcera krále Aiéta, ústřední postavou cyklu zacyklouněného o Argonautech. Ano, ústřední. Vždyť jen její zásluhou mohla výprava padesáti hrdinů splnit svůj přidělený úkol. A Iásonova sláva – ta je založena jen na tom, že se mu povedlo získat Médeinu přívětivou chtivou lásku. To Héra s Athénou přece rozhodly, aby jí Éros proklál srdíčko svým lascivním šípem …Iáson. Mladý, krásný, ušlechtilý svalovec, jistě také statečný, avšak krutě sobecký. Bezcharakterní mladý hejsek, jakých nyní po Aténách štěká každá bouda. Oči jako studánky, které pohlédnou v klidu zpříma, i když smrtelně zraní. Je vůbec hoden obdivu? …Již jednou jej ta nevyrovnaná dvojice zlákala, Péleovny uvedl před více než dvackou let. Ale už tehdy se Atéňanům Médea nějak nezdála. Na jejích rukou se leskne krev. Mnoho prolité krve. I slavní mystičtí hrdinové prolévali krev. A mnohdy z ještě malichernějších důvodů. Byli to však rodilí Řekové, tedy rekové, abyste rozuměli. A Médea je cizinka, barbarka… Hnala ji láska a Iásonovy rady zrady. Mohou být její činy ještě něčím omluvitelné? …Zabít vlastní děti, aby ranila na nejbolestnějším místě toho, kdo jí nejvíce rmoutil… Ne, o tom není pochyb… Avšak i bez tohoto tragického vyústění je Médea krutá vražedkyně. Vyčte to z očí všech diváků. V očích soudců, hostů… a on se ji snažil očistit. Ach, ubohá to Médea! Donutila přítomné kořeny přemýšlet o křivdách spáchaných na jejich vlastních samicích. Poslušných, mlčenlivých, neuštěpačných, jednoduše pokorných. Ty se nevzepřou. Ale …co kdyby ano. Právě pro tuto možnost jí nikdy neodpustí její chování. Je příliš samostatná, statná, neústupná vyjednávačka. Nechce pochopit, že je již v Iásonově životě zcela přebytečná. To Glauka, která jej nikdy neviděla v nesnázích, mu zajistí královský trůn. Médea mu už nic dát nemůže… Trvá jí, než pochopí, než prohlédne, s kým to celé ty roky táhla. Trest za zklamání je pak hrozivý. Barbarský. Ale v důsledku dost účinný…

 

Těžce se zvedají svobodní Atéňané ze svých sedadel, laviček změkčených přinesenou poduškou. Byl to dnes vyčerpávající program. Euripidés je nečekaně ťal do černého, ťal do živého a pulsem nepulsem impulsivního. Skutečně věřil tomu, že ho pochopí?

 

 

ČÍM BUDEŠ?

 

Orákulum mu prý předpovědělo, že dobude vítězství v posvátných soutěžích. Nebo to byl potulný Chaldejec, který vstoupil do příbytku jeho rodičů a chtěl jim dělat radost na počkání? Doba, do které se miminko narodilo, byla nejistá, Attiku sužovaly vpády Peršanů.

 

Euripidés nepocházel ze slavného rodu, i když se jeho antičtí životopisci pokoušeli leccos mlhavě přeonačit a podezřele ošetřit. Slavný floutek by měl mít neméně slavné předky. Jeho otec byl však obchodníkem, snad pohostinským, nepříliš úspěšným a nepříliš zásadovým, dá-li se soudit podle dochovaných zpráv. A ani máti neměla výrazné předky, za to však dle synových slov ovládala tajemství léčivých rostlin, lektvarů a medu. Prodávala je snad na trzích? Aristofanés, o desítky let mladší autor oblíbených komedií, který si nenechal ujít jedinou příležitost, kde Euripida zesměšnit, mu otevřeně vytýkal příliš nemajetný původ a maminku, prostou prodavačku zeleniny.

 

Euripidovi se dostalo na tehdejší dobu dobrého vzdělání, jako ostatně mnoha aténským učňům. Naučil se malovat, základům hudby, geometrie, psaní a čtení, vyznal se trochu v astronomii a v bohémském zeměpise, exceloval v řečnictví a své svaly zoceloval usilovným fitness drilem. Bylo to málo? Škola neměla řecký dorost připravit pro konkrétní profese. Záleželo spíše na harmonickém rozvoji celé osobnosti, kulturním i fyzikálním. Skutečné uplatnění v praktickém životě si už musel hledat každý sám, podle původu, sklonů, ale i momentálních okolností...

 

Zpočátku se zdálo, že se Euripidés bude zaměřovat na dobytí atletického věhlasu skrze sportovní hry. Doma nikdy nezapomněli na předpověď, která věštila osud jejich potomka. Ale i když se s ním otec dokonce vypravil do Olympie, aby se tu zapojil do olympijských přeborů, s olivovým vínkem vítěze se nevrátili. Euripida k soutěži vůbec nepustili, neboť nesplnil horní hranici věkového limitu. Získal pak prý úspěch v jiných sportovních kláních, ale všem už bylo jasné, že se orákulum muselo splést, nebo mělo na mysli soutěže evidentně jiné.

 

 

DIVADLO

 

Mladý Euripidés dospěl v dospělého. Již je efébem, zapsali jej do seznamu občanů. Dva roky bude cvičit své tělo i rozum v těle, bude získávat zkušenosti a odolnosti v nejčestnější povinnosti řeckých chlapů, v obraně vlasti. Složil již efébskou přísahu. A viděl prolitou krev. Prožil si svůj první křest ohněm. V Thrákii, kde se chtěli podrobení občané zbavit dusné a drsné řecké nadvlády. A mladí muži z Attiky se tu setkali tváří v tvář se znepokojující praxí. Řecká města budují svou prosperitu na bázi stále se zvyšujících počtů otroků, podmaněných barbarů, kteří úmorně pracují na své panstvo. V Aténách, ve Spartě, v mnoha dalších destinacích balkánského poloostrova, kde se uvelebily řecké kmeny. Ale tady, ve své vlasti, jsou i Thrákové svobodní, udatní a odvážní bojovníci, to až nadvláda z nich natropí jen suché živé stíny bez rodiny a pořádného zázemí, inventář řeckých nemovitostí a pokusných šílených dílen. Teď se udatně bijí, stejně jako řečtí krakeni. Prohrou ztratí víc než kolik znamená život. Uzurpátoři jim upřou totiž právo znamenat člověka.

 

Dlouho se nemohl Euripidés s tímto nepříjemným, poprvé poznaným paradoxem svého zatím neposkvrněného pečlivě studovaného života pyšného občana Atén dostatečně vyrovnat. A i později, po dlouhá léta únavných a vyčerpávajících bojůvek, které jej ještě čekají, nedokázal zapomenout na tu první.

 

Po čtyřicet let bude s kratšími i delšími pauzami se zbraní v ruce, jak to velí disciplína všech zdravotně způsobilých mužů, bránit zájmy své obce. Spravedlivé, i ty o dost horší varianty. Ale duchem zůstává u svých knih. U svých dramat. Přece jen se bude znovu a znovu snažit dobýt věhlas v posvátných soutěžích, jak mu to hádalo kdysi dávno orákulum. Za jeho života jej v tomto snažení nebude provázet velká klika. A kliky se mu nedostane ani v osobním životě.

 

Ožení se. Dokonce dvakrát do toho praští údernou silou. Ale představa o klidné a harmonické symbióze se brzy vzdaluje z jeho dosahu. Jaké asi mohly být jeho ženy? Choiriné, dcera herce Mnesilocha. A ta druhá, se kterou se oženil o mnoho let později? Hádavé, svárlivé, závistivé, ošklivé, zabedněné? Anebo dokonce nevěrné, jak se šeptem naznačovalo po Aténách? Anebo jen zklamané výběrem ženicha, kterého jim dohodili rodiče?...

 

Postavení řeckých žen nebylo v té době zrovna na úrovni. Ta tam byla doba, kdy mohly být svým mužům přítelkyněmi, společnicemi, rádkyněmi, ošetřovatelkami a dobrými chůvami. Dnes je jim vyhrazena část domu, kde pečují o své děti a domácnost. Žijí osaměle. Pro zábavu a příjemné vyprávění mají jejich muži jinačí společnice. Hétery.

 

Euripidés, soudě dle jeho dramat, viděl ženu trochu jinak než většina jeho současníků. Byl svobodomyslnější i k těm svým? A přece se v nich zklamal. Současníci leccos naznačovali. Ale propast dvou tisícovek let je až příliš hluboká. Zavřeme tedy raději vrata jeho soukromého domu. Své ženy si vybíral sám. A tak, oč měl lásky méně ve svém životě, o to více ji vložil do svých dramat.

 

 

OBČANÉ ATÉNŠTÍ

 

Mezi přestávkami ve vojenských taženích a snaženích žije z rozmaru rozumu v nezmaru obklopen knihami, poučkami, statěmi a cifřičkami se šiframi, s hlavou permanentně nacpanou příběhy a jejich možnými rozuzleními. Při volbě témat pro svá dramata sice stále vychází z tradičních intelektuálních mýtů, jejich výklad si však stále častěji přizpůsobuje svým názorům na morální imperativ, který tolikrát v příběhu bestie klopýtl. Hrdiny jeho her se stávají i vedlejší figury klasických příběhů před spaním, klasičtí hrdinové jsou občas zcela bez výčitek svědomí stavěni do nového zorného políčka, ve kterém i jejich hrdinství může náhle vypadat absolutně jinak než hrdinství.

 

Ale na divadelním nebíčku Atén dlouho zářila hvězda Aischylova, a nyní stále výše stoupá Sofokles. Prvenství však pro šťastlivce kostlivce existuje jen jedno. Jedno unikátní. Pro dva génie antického klasického dramatu. Při odměňování je zde jeden bonus navíc.

 

Atény jsou aktuálně na vrcholu své slávy a vlády. Periklés, který se dostal do čela aténské demokracie, se usilovně snaží nejen o mocenské, ale i o materiální povznesení města a příslušného okolí. Stává se z něho mocná metropole, uznávaná kulturní výspa nesjednocených řeckých venkovanů. A Atény začínají usilovat o nadvládu.

 

Periklés se stará o chloubu města, dbá na kulturní zkrásnění všech jeho obyvatel. Pochopitelně těch svobodných, nebavme se otrocky o poddaných. Zavede dokonce náhradu ušlé mzdy, divadelní výdobytky výdělků, které umožní návštěvu divadelních festivalů skutečně všem. Vždyť se konají přes celý týden! A sám debatuje s filozofy, dramatikem Sofoklem, s Feidiem, uměleckým šéfem výstavby Pantheonu. Ožení se s půvabnou a ještě vzdělanější héterou zvanou Aspasií.

 

Euripidés už není takový mladíček, co býval. Byl vychováván v demokratickém duchu. Vítá Periklovy reformy, ale jako pilný žák význačné filozofické elity nemůže nezpozorovat znepokojivé stíny, které se rozlézají nad aténskou společností rovných kreatur. I když se neúčastní veřejného života víc než mu velí jeho povinnost, nemůže přehlédnout rostoucí vytrvalé úsilí Periklových odpůrců zhoupnout misky vah ve svoji převahu. Co bude následovat za tímto lstivým licoměrným trikem? Dlouhá a vyčerpávající roztržka se Spartou už dávno není konfliktem spravedlnosti ani na jedné straně souputníků. Vždy tu šlo jen o výdělky, o oslabení vlivu protivného protivníka. Ale kdo na to všechno doplácí?

 

Patří k nejsečtělejším a nejvzdělanějším osobám své doby. Poselství pronášená ústy jeho hrdinů však nikdo nechce slyšet. Copak Periklés si není vědom, kdo jsou jeho protivníci? Jakými metodami se nezdráhají bojovat? Není mu nápadné, že jsou postupně obviňováni z nejrůznějších příčin všichni jeho přátelé? Že musí vznesené žaloby stále pracněji vyvracet a odmítat? Nepoučil se z procesu s Feidiem, nedokázal očistit z nařčení Anaxágora, neuchránil před potupením svou drahou polovičku Aspasii. Copak nevidí, že všechny ty jedovaté šípy míří zrovna přímo na něj? Dějinami poučený Euripidés se dívá do budoucna s nejtemnějšími obavami. Dá se ještě leccos změnit, kdo však zastaví válku, kdo očistí město od parazitů a prospěchářů v jednom kuse vyhrávajících?

 

Atény jsou na vrcholu blaha moci. Nikdo je tedy nebude poučovat, že je něco zanedbáno. I když se to děje krásným veršem a klasickým příběhem. Líbeznou hudbou, která jako mozaika oční zorničky chytá za srdce. Nikdo. Ani Euripidés!

 

 

PŘEDZVĚSTI ZNIČUJÍCÍHO PÁDU

 

Nepochopený básník závidí. Krutě, bolestně závidí. Ne, Sofoklovi není co. Ten má ještě právo získávat vavříny nejlepšího tvůrce pro masy lidí. Kdyby je bohové nepostavili na stejné kolbiště času, asi by se navzájem ctili a obdivovali. Takhle se respektují. Ne, Sofoklovi nezávidí. Ale závidí desítkám nevýznamných a pro příští časy neznámých, kteří dostali první cenu v soutěži jen proto, že ji neměl dostat on. Víc jak devadesát dramat napsal za svůj bujarý život, leč palmu vítězství si odnášel domů jen pětkrát.

 

Vytýkají mu zbytečnou agresivitu, dráždidlo hrubosti a krutosti. Nechtějí se dívat na příběhy psané životem. Chtějí pohádky o životě. To nevadí, že nejsou zrovna upřímné. Starostí a nepříjemností je kolem i tak dost. Proč je ještě zanášet do svátečních dnů? Ať raději nechá již bohy a mytické hrdiny na pokoji. Proč otravovat všemocného Dia? Nestačí snad, že město málem rozvrátila morová epidemie, které podlehla více jak čtvrtina obyvatel? I sám Periklés? Nestačí, že Sparťané pálí vinice a olivové háje? Že Atény nemají schopného vůdce, který by dokázal odvrátit hrozící bankrot? Nebo benkroft po řecku? Že se rozmáhá nenávist, vyděračství a hlavně udavačství? Že chcípají ženy, děti i muži ve zbytečných válečných vřavách, které stejně nebudou mít opravdového šampióna, který to všem natřel?

 

Básník se uzavírá do sebe, do úzkého kroužku svých stejně smýšlejících přátel. A stále více času tráví nad svými rukopisy a papyry. Odcizuje se rodině, ženě, synům. Je prý stále skoupější. Peněz mu není líto jen za nové papyrové svitky.

 

Předvede svým spoluobčanům Andromachu, vdovu po Hektorovi, nyní jen bezbrannou otrokyni Heleniny dcery Hermiony, a po ní Hebuku, tragédii trojské královny, matky, babičky, panovnice u laškovné šachovnice. Její svět se sesypal. Rozsypal se na cimpr campr jako nějaký domeček z karet. I když byl chráněn silnými hradbami a pěstmi jejích synů. Je fuč v tu ránu. A znovu se vrací k tragédii Trojské války. Přivádí na jeviště udatné Trójanky.

 

Jenomže svět pyšných Atéňanů zatím stabilně drží pohromadě. Nechápou, co jim chtěl básník vlastně naznačit svou pointou.

 

 

ROZHODNUTÍ

 

Zlatá éra Periklova překonala svůj zenit. A život v Aténách je pro zestárlého básníka stále krušnější kocovina. Nikdo dobrovolně jeho hry neocení. Potěší jej, když se dozví, že mnoha vojákům zachránila jeho tvorba v nedávné porážce na Peloponésu zpackaný život. Vítězní Sparťané je propouštěli z okovů, když jim odzpívali nové šlágry hitovky a chuťovky a verše z Euripidových tragédií naostro. Dojde ocenění i kromě těch vojáků?

 

Napíše Helenu, příběh vycházející z méně známé verze mýtu. Podle něj Helena vůbec v Tróji nebyla a celou inkriminovanou dobu své nepřítomnosti ve Spartě trávila jako kněžka hříchu smíchu a čichu živočichu v Egyptě. Po celém městě si lidé opakují nejlepší árie dramatu. Získá první cenu v soutěži. Má radost? Bude se dál ubírat touto cestou?

 

Dolehla na něj tíha věku. Kolik toho již nastřádal a má za sebou. A přece ještě není u konce kruhu, v konečném tažení, že by se kruh uzavřel. Dozrálo v něm jedno závažné rozhodnutí.

 

V roce 408 před Kristem uvede Oresta. I v něm zní mnoho přitažlivých árií, ale jinak je to klasické euripidovské drama, příběh o odvetě a trestu, nesmazatelné vině a zpackaných lidských osudech. Na konci příběhu bůh Apollon očistí Oresta i Elektru ze spáchaných vin, protože jednali z jeho vůle a na jeho výslovné přání. Dá se však slovem smazat resetovaná vzpomínka na spáchanou krutost, ohavnost, křivdu a prolitou krev? Zlo se nedá beze zbytku odčinit, vina dál zůstane vinou, ať už k ní došlo z jakýchkoli pohnutek. Neodčiní ji bohové, ani lidé…

 

A touto tragédií dává sbohem svým Aténám. Mnoho jeho přátel již přestalo existovat a excelovat, protože jim hrozily tribunály a nejrůznější nařčení. Jeho zatím nechávají na pokoji. Ale život jej tu děsně ubíjí. Nic jej k Aténám náhle neváže. I on se rozhodne pro dobrovolný eskejp.

 

Najde si útočiště u makedonského krále Archeláa. A na jeho dvoře o dva roky později skape.

 

Zpráva o Euripidově úhynu hluboce zasáhla i jeho dávného soka Sofokla. O velkých dionýsiích mu osobně složí velkou a upřímnou poklonu. A také se zřejmě postará, aby za hry napsané v Makedonii dostal aspoň in memoriam hodnotnou první cenu… A o několik měsíců později natahuje brka i on. Uzavřela se tak dlouhá a slavná éra vývoje řecké tragédie, hologram v řečtině vždy s odkrytou celistvou zprávou, čelist ví: celistvý údaj, toť onen holomek hologram. To je Aristofanés, neúnavný a nesmiřitelný posměváček, o rok později znovu přivede mrtvého básníka na jeviště. Aby mu veřejně upřel gigantičnost. Bylo to však marné snažení. Soud času necitelnému posměváčkovi stejně nedal za pravdu.

 

 

Aljaška v plamenech, filmování reality v zájmenech, sex appeal ucítíš s úlohou v testamenech

magiku šamanů bublající v pramenech, Eden jeden jarní rozšafně uskupen brzy s konexí v ramenech

jsem prý vzácný ohrožený druh veden jako černobílý kruh, nejsem rafan, to rozeznává i tvor Pandy

a není se mnou žádná potíž, jedu v prima praxi Asterixí a poznáš boží bojovníky, jež zocelí švandy

 

 

 

PRÁXITELÉS

 

     asi  400  před Kristem   ATÉNY        ۞    asi   330 a půl   před Kristem   ATÉNY

 

 

Nejen hlas poety i ruce sochařovy jsou prodchnuty božským Duchem s velkým Dé.  (Kallikratés)

 

*

 

Z pěkného aténského obydlí se ozývá pláč novorozeněte. Dnes se jim tu narodil zdravý hoch. Hlásí se o své výsluní ve světě stejně hlasitě diplomaticky, jako všechna dítka, která dnes ve městě pod Akropolí spatřila poprvé sluneční paprsky.

 

Občané aténští žijí ve svém městě poklidně a bez velkých obav z budoucnosti. Ničivé války, které se přes něj přehnaly v minulých desetiletích, již ustaly. Minula vypjatá doba pýchy a bojů o moc. Minula? Zdá se, že opravdu ano. A s ní čas odvál i období největší aténské slávy. Atény těchto dnů, to již není ta slavná politická metropole Antiky, jak ji budoval Periklés. Nejsou proslaveným centrem umění, kde na divadelním nebi zářilo slavné trojhvězdí velkých dramatiků Aischyla, Euripida a Sofokla. Atény již nejsou oním obdivovaným stánkem výtvarného umění, jako bývaly za Feidia. Za kterého zdejšího sochaře by dnes někdo v Řecku byl ochotný vysolit tak vysokou kauci, jako kdysi za něj? Doba nejvyššího vzletu pominula. Opravdu je to všechno docela pryč a tak dávno?

 

Na mnoha aténských adresách bulí po domech novorozeňátka. Do jakého světa se narodila? Co je čeká v životě? Klid nebo nepokoj? Slzy nebo smíšek? Blahobyt nebo hlad? A co čeká maličkého, který po svém dědovi dostane přísně znějící pojmenování Práxitelés? Co bude provázet na životní stezce jeho? Smíšek nebo pláč? Obojí v hojné míře? Jak jinak. Ale tohle dítě čeká ještě něco navíc. Sláva. Pod jeho prsty bude vyrůstat krása jako zkamenělý zhmotněný sen… Ale pozor! Nad novorozenětem se sklání múza s velkým M. Nesmíme ji vyplašit! Nemá jméno, kterým bychom ji přivolali zpět.

 

Řekové sice počítají mezi umění i historii a astronomii, ale práci sochařů a malířů, i když si jí velice váží, považují jen za zručnost, za výrobní proces. Nemají mezi svými bohy nikoho, kdo by nad mistry dláta a štětce bděl, kdo by je ochraňoval. Kdo by střežil jejich neobvyklý dar pro další generace.

 

 

KDO JSI, MISTŘE?

 

Chlapec Práxitelés se tedy narodil v Aténách. To víme přesně. Ale stačí se zeptat: Kdy to bylo? a rázem jsme na půdě nejisté a mlhavé. Antické prameny začínají měřit jeho pomalu sedmdesát let dlouhý život prožitý ve 4. století před Kristem hned od jeho počátku. Ale bylo to skutečně tak? Nevíme moc.

 

Stejně skoupé a neurčité jsou informace o jeho životě. Jsou sice propleteny řadou historek a anekdot, tvrzení a pověstí, které mohou a nemusí být pravdivé, ale ve skutečnosti toho o něm víme málo. Na základě náznaků se můžeme leccos domyslet, ale to, jaký byl, o čem přemýšlel, co ho soužilo, to se nikdy nedozvíme. Osud člověka, kterému bylo dáno prožít relativně dlouhý život tak vlastně mohou dokládat jen jeho sochy. A ještě přesněji – kopie jeho soch. Část jich známe z dobrých římských replik, ty však mohou vést k mylným výkladům. Část se uchovala jen ve vyprávění. Práxitelés měl ale štěstí, jakého se každému antickému sochaři nedostalo. Zachoval se originál jeho práce! Díky vykopávkám v řecké Olympii mohl opustit staleté nánosy bahna a prachu i jeho Hermes s Dionýsem. Bylo to v roce 1877. Svět milovníků umění obdržel vzácný dar.

 

O Práxitelovi víme, že se narodil v rodině, kde se sochařská dláta dědila z pokolení na pokolení. Sochařem byl jeho děd, byl jím i táta. A jednou se jím stane i jeho syn. Nejméně čtyři generace tu vytvářely křehkou jemnou krásu z kamene a bronzu. A ne špatně. Múza, která kdysi snad náhodou vtančila do domu, v něm našla zalíbení a bude se k němu často vracet.

 

Práxitelés tedy již od útlého mládí přivyká na klepání kladívek a dláta o kámen, naučil se dýchat prach mramoru. Zvolna jej bude přitahovat rušný frmol v dílně, kam přicházejí investoři z celého Řecka. To bude jeho škola. A když se pak rozhodne pokračovat v rodinné tradici, nebude nikoho, kdo by mu v tom chtěl zabránit. Proč také? Jeho dědeček, Práxitelés starší, se prý jako dobrý kovolijec podílel na dokončování Feidiovy Atény Promachos. Jeho vlastní samostatná díla se nezachovala, ale ve své době patřil k oblíbeným sochařům a i římští kopírovači originálů si jeho zmizelé masterpísy rádi brali za svou předlohu. Práxitelés starší byl i učitelem svého syna Késífodota.

 

Késífodotos, druhý z dynastie, také nepřekročil meze mezi velkým talentem a géniem, ale i on měl v Aténách vynikající pověst. Jeho sochu Eirené s malým Plútem, jejíž římská kopie je dnes k vidění v mnichovské Glyptotéce a menší, helenistická, na Krétě, zdobila aténské náměstí s tržištěm. Bylo to víc než symbolické. Eirené, dceruška boha Dia a Themidy, jedné z Hór, byla ochránkyní pořádku a míru v přírodě i společnosti. A Plúto, kterého se ujala, představoval pro Řeky boha bohatství. Obojího, míru i blahobytu, mělo město víc než zapotřebí a jedno podmiňovalo druhé.

 

A právě v tomto Késífodotově sousoší se již začíná projevovat blížící se posun uměleckého pojetí výtvarných děl; Eirené je řemeslně dokonalá znázorněná bytost, jako sochy Feidiova období, a přece je již odlišná. Tatam je vznešená netečnost, kterou opředli sochaři bohy v minulosti. Eirené je víc ženou než bohyní, s láskou hledí na dítě ve svém náručí. Nakročená noha dává celému jejímu postoji dramatičnost a vzruch. Umění se začíná blížit k životu svých autorů. Polidšťuje se.

 

 

NĚKOMU TRNÍ, NĚKOMU TA VŮNĚ S RŮŽÍ VOLNĚ NAKLÁDÁ A VRNÍ;  RŮŽE SMYSLNĚ VONÍ

 

Zakázek na monumentální sochy hlavních bohů řeckého Olympu bude postupně ubývat. Začne však přibývat těch, kteří jsou lidem bližší pro své vlastnosti či poslání. Zatím stáli ve stínu, nyní se postaví až na piedestal na výsluní. Dionýsos, Afrodita… kolik se jich rozletí do řeckých měst ze sochařských manufaktur. Bronzoví a kamenní Olympané budou dál sledovat s mračným pohledem lidské hemžení u svých polo-bosých nohou. Kde je však stará dávná úcta? Kde je posvátný obdiv a bázeň?

 

V Řecku se stále více začínají šířit cizí náboženské kulty, proudí sem volně z Malé Asie, z Egypta, z Thrákie. Mystéria, tajné obřady, které jsou s nimi spojené, slibují zasvěcencům rozděleným do několika stupňů očistu, nový život, dokonce i vzkříšení. Tajemno, kterým jsou opředeny, jim otevírá cestu k dalším dychtivým posluchačům. Mystéria spojená s kultem Orfeovým, Kybeliným, Ísidiným… kolik jich tam vlastně bylo? Byla známá a přitažlivá. A přece o nich víme bezvýznamné minimum. Opředly je zákazy tabu šílenství a tajemství, hrozící tresty. I básník aischylos se dostal do potíží, když o eleusínských mystériích prozradil víc, než musel.

 

Práxitelés by nesměl být umělcem, aby mohl zůstat k vlivu těchto nových podob náboženství zcela hluchý a slepý. Podle všeho patřil k řadě zasvěcenců a nový životní názor se zrcadlil i v jeho tvorbě. Jeho sochy nebudou nabity vnitřními rozpory, nezachytí své hrdiny ve vypjatých chvílích jejich života. Většina jeho známých děl představuje postavy zasněné, ponořené do svých ultra-lehkých myšlenek, do svého vlastního života, který je jen jejich. A vůbec nedokáže modelovat sebejisté, pevné a heroické postavy reků, tak charakteristické pro období, které se odehrálo před ním. Jeho modely jsou ztvárněny ve chvílích odpočinku, kdy se celé tělo uvolní, boky vysunou a prohnou tak, že skulptura potřebuje pro vyrovnání těžiště pevnou oporu. To dovede Práxitela k důmyslným kompozicím, kterážto sousoším i jednotlivým sochám poskytnou zázemí, stanou se z nich malá architektonická díla, kamenné epizody uzavřeného příběhu umění na počest…

 

Mladý Práxitelés vyrůstal v uměleckém prostředí, ale měl možnost i vidět druhou stránku práce svých předků. Přihlížel jejich handrkování s kupci, všímal si rozdílů v chápání krásy a vkusu zákazníků. A tříbil ten svůj.

 

Nevíme, kdy se prvně sám chopil dláta, nevíme, kdy převzal rodinnou dílnu a její klientelu. Nevíme ani, co bylo jeho prvním dílem. Jisté je však, že od okamžiku, kdy vstoupil na pole umění, věhlas dílny neutrpěl, naopak, začal kynout a prosperovat. Práxitelés se stal vyhledávaným umělcem a uznávaným mistrem. Měl co nabídnout. Ale nebyl sám.

 

V Aténách, stejně jako v mnoha dalších centrech žití Hellady, bylo podobných dílniček jako byla ta jeho, několik. A mistři, kteří v nich pracovali, byli ochotni zhotovit libovolnou zakázku. S erudicí i bez ní. Jejich největší klientelou byli zámožní soukromníci, kteří toužili postavit svým předkům důstojný, a pokud to kapsa dovolovala, také pompézní památník. Tato touha proslavit se i po smrti nebyla, jak známo, cizí ani panovníkům. Největší takovou zakázkou Řecka byla hrobka Maussola, satrapy v Kárii. Začal si svou hrobku budovat ještě za svého žití. Když ulehl k věčnému spánku, ujala se jejího dokončení Maussolova choť a vdova Artemísia. A hotové Mausoleum v Halikarnassu pak bylo považováno za jeden ze sedmi divů světa… Však se také na jeho výrobě podíleli nejlepší sochaři a stavitelé, přilákáni velikou příležitostí a cinkáním Maussolových a Artemísiných plátů zlata. Zejména umělci z Atén byli v Halikarnassu vítáni. Stavba zabrala velké množství času a vystřídalo se jich tu několik zvučných jmen. Nejdříve se do Kárie vydal Skopás, Práxitelův současník a asi i konkurent, později tam proudili i Práxitelovi žáci. A co mistr? Netoužil po daleké zemi a hrobce, která má zajistit nesmrtelnou slávu jednoho vladaře. Má přece svou zavedenou dílnu, zákazníky, dostatek práce, která jej těší a inspiruje k tomu, stát se lepší. Skopás je na tom docela jinak. Jeho sochy jsou prodchnuty vnitřním napětím. Vášněmi a cherry city. Neklidem do ruda viděti. I jejich tvůrce byl asi podobného ražení. V Aténách je stále ještě cizincem, pochází z ostrova Paru. Jeho otec, také sochař, mu však neodkázal zavedenou dílnu a zajištěné postavení. Musel se zpočátku hodně ohánět, aby se tu prosadil. A sláva získaná v dalekém Halikarnassu mu tedy jen prospěje. Nemá co ztratit, když odejde. Může jen získat.

 

 

KTERÁ Z NICH JE NEJKRÁSNĚJŠÍ?

 

Tak se prý často tázali Práxitela jeho přátelé, zákazníci, chtěla to vědět i jeho krásná přítelkyně s dobrou pověstí Frýna. A každý k tomu měl svůj osobní důvod… Dá se na takovou otázku vůbec odpovědět? Řešení hledala antika a přece je dodnes velkou neznámou. Odpověď neznáme ani my. Jak také jinak? Vždyť dnes známé Práxitelovy sochy jsou jen pořízenými kopiemi. Krásnými, urozenými, přesnými, dokonalými, ale někdy také volnými či nedbalými. Kopiemi. Replikami. Kde končí mistr a začíná zručný římský řemeslník? Jen Hermes je originál. Jen ten jediný. Stačí k vynesení jakéhokoliv soudu?

 

Jak však odpovídal na podobné dotěrné dotazy sám Práxitelés? Vyhýbavě. Nejlepší jsou prý ty sochy, kterých se dotkl štětcem a barvami Nikiás…

 

Malované sochy! Afrodity a Héry s rudými vlasy a rty, Zeus s modrým vousem jako kiraso, koně s rudou hřívou, bohové a bohyně s nalíčenými tvářemi, podmalovanýma očkama… S jakým překvapením by si ale prohlíželi současníci největší slávy antického sochařství díla, která dnes vystavujeme k ilustraci jejich doby ve světových muzeích my smrtelníci? Díla, která se pro nás stala měřítkem antické krásy a dokonalosti? S jakým zděšením by hleděli na dlouhé zástupy bílých, našedlých a nažloutlých mramorů? Vždyť jejich svět výtvarného umění byl tak barevný, že by nám z něj přecházel zrak, painted world with Dorothea Breik. A nebyl to jen ústupek snaze po maximálním realismu, i když ani ten se nedá podceňovat. Malované sochy byly odrazem jejich pojetí krásy, odpovídaly i výrazové barevnosti celé řecké architektury.

 

Práxitelés považoval tedy právem polychromii za nedílnou součást svého díla. A my bychom měli dnes řecké mistry palety politovat. Jejich umění, které bylo ceněno víc než vlastní sochařská práce, námaha, čas, až na malé výjimky, bez lítosti ohlodal do ruin. Tak málo z umění zbylo.

 

Jméno Atéňana Práxitela má zvuk. A spojí-li se s Nikiásem, je zárukou vysoké kvality. Kupcům to vyhovuje. Stačí to i přátelům. Jen Frýna není stále s něčím spokojená. Frýna. Hétera. Co pro něj znamenala? Lásku? Inspiraci? Pochopení? Klídek? Práxitelés byl jistě ženatý, o jeho manželství víme jen to, že z něj dohlížel jen občas na syna. Manželka pečovala o děti a dům, tak jak to bylo v Řecku ostatně pravidlem. Pochopení, obdiv i vzrůšo poskytovala umělci jeho incognito darkside milenka.

 

Frýna je vtipná, pohotová, zajímavá. A krásná. A touží mít jeho nejkrásnější sochu pro sebe. Je obklopena atmosférou tajemna, pro obdiv k tajným kultům byla dokonce veřejně souzena. Slavný hyper tlučhuba konferenciér Hypereidés, který se ujal její obhajoby, že to takhle nemyslela, ji z prekérní situace dostal sice svérázně rázně, zato však s jistotou znalce síly ze slova. Na konci své obhajovací řeči obnažil před soudci její ňadérka, aby je přiměl k osvobozujícímu výroku s poukazem na to, že je služka Afroditina…

 

Frýna  a Afrodita! Ale nakonec, proč ne?! Krásná bohyně a žádoucí žena. Sice trochu vypočítavá mrcha, ale tolik půvabů na jednom těle. Vždyť i bohyně, stejně jako ženy, někdy zneužívaly svých půvabů ve prospěch zápletek! A muži jim ochotně odpouštěli drobné hříchy a nepatrné slabosti. Proč by Frýna nemohla být koneckonců Afroditou? A Afrodita naopak Frýnou? Jen na chvíli. Sochařům k vytváření ženských postav a kompozic zatím pózovala jenom nějaká mládež. Ale copak může mít bohyně lásky odlišná ramena a lýtka?

 

Práxitelés uhání již mnoho let v každé chvíli do Frýnina intimního krcálku. Celé desetiletí prý trval jejich vztah. A daroval jí údajně i sochy, kterých si nad jiné považoval. Velkomyslně nevnímal, že se je z něj pokoušela vydundat nejdříve lstivě. Dal jí je rád na památku, proč by ne. Érota i Fauna. Měla z nich jaksepatří veselí a on se mohl radovat s ní. Érota pak vlastnilo Frýnino rodné město Thespie. A Fauna? Kdo ví, kterou Práxitelovu sochu můžeme považovat za Fauna! Zdobil Atény na cestě trojnožek do té doby, dokud po něm žádostivě nešáhl Nero a neodvezl si jej do Říma, znáte to, jaký z Nera byl nerváček i kruťas. Jak ale Faunus vypadal? Z několika římských replik známe podobnou nazvanou odpočívající Satyr. Je tohle snad Faunus?

 

„Má podobu mladého muže, opřeného v nedbalém postoji o kmen stromu. Všechno na té soše přispívá k vyvolání dojmu smyslové odevzdanosti. Jak jsme daleko od Pólykleitova Doryfora, který platil v předcházejícím staletí za dokonalý vzorec lidského půvabu. Tvary Práxitelova Satyra jsou zaoblené, na pažích a nohou nelze pozorovat jediný vystouplý sval. V podání těla a postoje – právě tak provokativního jako koketního s přírodními vědami – je cosi lehce zženštilého… Nejzajímavější partií si troufáme označit hlavu, pod lidskými liniemi očí a úst odhaluje subtilní animální výraz. Kozlí ušiska jsou přikryta bohatou hřívou vlasů, ale zastřený pohled prozrazuje pravou povahu modelu, u něhož zřejmě zápolí instinkt s inteligencí, ale ani jeden se moc nechytá. Dovedeme si představit, jak by se takový tvor i netvor pohyboval, kdyby se dal do tempa. Lehký a štíhlý by se ubíral kupředu skoky.“ Tolik José Pijoan v Dějinách umění, vydaných u nás Odeonem. Co k tomu dál dodat?

 

Práxitelés dosáhl slávy, která pokryla celé Řecko. Z dalekých měst k němu míří kupci. Řecký sochař má dost napilno, když chce splnit termíny zakázek včas. A musí mít hlavně co nabízet. Udává se, že Lýssipos, který žil o něco později než náš znalec sochařiny, vytvořil za svůj život neuvěřitelných 1500 soch a sousoší. Kolika sochám dal tvar Práxitelés?

 

 

AFRODITA

 

Kupci cinkají zlaťáky. Hledají Afroditu. Bohyni lásky. Vzdálený Kós, město na maloasijském pobřeží, kde Práxitelés nikdy nebyl a kam se ani nepodívá, si přeje mít mistrovu sochu. Přeje? Inu tak má ji mít. Kójští si za svou důvěru mohou dokonce vybrat z více variant. Mohou mít svou bohyni zahalenou do úboru, ale také docela odhalenou v půvabu. Tak, jak vstupuje do koupele. Kterou si odvezou nakonec do svého domova?

 

Kójští z celé té nádhery váhají. Nahá vnadná bohyně? Afroditu zatím žádný sochař z kamene nevykouzlil a nesvlékl! Mnohokrát již dostala průhledné roucho, ale nikdo se jí je zatím neodvažoval odnít. Až Práxitelés. Veliký mistr sochařiny. Těžce se rozhodují. A nakonec si vyberou Afroditu v tradičním pojetí.

 

Probendili svou šanci. Obnažené bohyni, Frýně, která jí propůjčila své tělo a snad i kukuč, se příště bude říkat jen Afrodita Knídská. To Knídští, blízcí sousedé Kójských, ji naložili na svou loď, v jejich městě bude propříště přijímat hold milovníků krásy i ctitelů bohyně lásky. Práxitelés jim usnadnil volbu. Nabídl jim jenom ji.

 

Byla perfektně pohledná. Tak pohledná, že se našel mladík, který ji za nocí docházel objímat. A plakal, když mu to zatrhli.

 

Obdivoval se jí i Plinius a považoval ji za nejkrásnější sochu nejen Práxitelovu, ale na celém světě…

 

Knídští zkrátka neprohloupili. Proslavila jejich město víc než cokoliv jiného. Kolikrát odmítli výhodné nabídky, které dostávali z jiných měst. Níkodémés, král bíthýnský (asi kolem roku 280–255 před Kristem) byl ochotný výměnou za Afroditu zatáhnout veškeré dluhy Knídu. Byl by za ni vydal většinu pokladů své země. Ale nebyla na prodej. A přece si ji Knídští neuchránili. Ve starověku byla socha odvezena do Cařihradu k Turkům, kde ji měl ve své sbírce milovník antického umění Lausos. A pak zmizela do nenávratna…

 

Práxitelés vytvořil ještě řadu soch a sousoší. Kam se všechny poděly? Nevíme. Jen z některých nám zůstaly kopie. Bělostné kopie zářivě barevných soch. A z jiných ani to. Ke konci života předal svou dílnu synovi, který stejně jako on dostal jméno po svém dědovi. Jmenoval se Késífodotos. Kdy to bylo? Nevíme.

 

Jeho syn, jeho žáci i mnoho dalších vykročilo po cestě hledání tvarů dokonalosti, hledání tvárné krásy. Své krásy. Aniž by tím snižovali krásu a dokonalost děl jiných. Půvab nejkrásnější sochy světa. Afrodity Knídské. Jestliže k ní stála modelem Frýna, mohla by být spokojená. Konečně dostala odpověď na svou otázku. Byla-li to Frýna. Pak ano…

 

 

 

DEMOKRITOS Z ABDÉR

 

      asi  460 před Kristem       ۞   snad doufejme 370   před Kristem

 

 

Jakoby mávnutím kouzelného proutku vše utichlo, i ta blbá a prostoduchá prapradávná bytost a představitelka demence a trosky. Před chvílí ještě klokotající městské tržiště se zahalilo do mlčenlivého oparu. Všichni čekali, co se bude dít. What is goin´ on? Dokonce i prodejci ryb, obvykle nejhlučnější a nejrozvernější součást show tržiště přestali s decibely na rtech vychvalovat své úlovky, ztichla i skupinka mladíků sedících na schodech s plnými vaky vína. Pohled všech byl obrácen do jedné z postranních uliček, odkud se pozvolna vynořoval asi padesátičlenný průvod lidí ve slavnostním oděvu. Také oni kráčeli bez jediného slova a zdálo se, jako by našlapovali po špičkách. Z tváří jim čišela odhodlanost dodávající jejich výrazům vážnosti. Průvod vedl do hněda osmahlý, mírně zavalitý pan Vajíčko (povídám, nebyl to Bílek od nás) s kozí bradkou. Z jeho chůze, každého pohybu vyzařovala značná duševní síla sebevědomého, vzdělaného a světaznalého šikuly. A tím Demokritos z Abdér dozajista byl.

 

Průvod se zastavil před mohutnou bránou městského soudu. Dveře se se skřípotem otevřely a vpustily zástup dovnitř. Mysl všech venku zůstávala ale i nadále upnuta na dění v soudničkách. Všichni cítili, že se tam rozhoduje i o nich, o míře jejich svobod nebo faulovaného otroctví. Protože co jiného by potom byla demokracie, když ne snaha o vybřednutí z potupného diktátorství želez, peněz nebo zvůle lidských bytostí zbytečně přísně bytelných. Potvrdí se zde znovu její neotřesitelnost? Vždyť muž, který teď bude souzen, věhlasný filozof Demokritos, kdysi vážený občan zdejšího města, tam stojí i za ně. Demokritos, který získal sympatie prostého lidu svými vtipnými, IRONICKÝMI výpady proti nebezpečí v tuposti městských pracháčů, ač by sám mezi ně mohl patřit. Nezměnilo ho těch deset let strávených na cestách po cizích končinách? Deset let, které ho stály takřka celé jmění, dědictví jeho přičinlivého táty? A na to je už zákon zaručující nedotknutelnost zděděného majetku. Demokritos ho prý pohanil tím, že utratil tisíce, desetitisíce na svých pochybných cestách. Teď se dobrovolně vrátil, aby se před soudem zodpovídal. Hrozí mu trest potupný pro každého řádného občana. Zákaz být pohřben s poctami ve vlastní zemi velkých předků.

 

Páté století je právem nazýváno zlatým věkem antiky. Člověk, do té doby hříčka přírodních sil, vůči nimž si připadá absolutně bezbranný a nicotný jako komár s K.O. na začátku čáry máry, se začíná postupně emancipovat nebo otrkávat a poprvé v dějinách si také uvědomuje i možnosti vlastní osobnosti. Učí se spoléhat sám na sebe, na vlastní přidělený rozum, jakožto bohatství po předcích.

 

Vývoj v Řecku, kterému se v té době daří dosáhnout značného ekonomického, ale i politického pokroku, přímo kontrastuje se strnulým, stovky let neobdělávaným třídním rozdělením kast u mocných orientálních říší na východě. Smyslem všeho dění není absolutisticky panující vládce, ztělesnění „boha na zemi“, nýbrž stále více samostatný občan řecké polis. A s touto převratnou skutečností se musejí Řekové (rekové) vyrovnat i náležitě vnitřně a pak vně duševně. Právě k tomu jim slouží filozofie jako věda shrnující znalosti všech vědních oborů sakumprásk. Jejím hlavním účelem je odpovědět na základní otázky o vzniku a smyslu lidské existence, nápověda mi radí prozkoumat si Bomb The Bass a jejich základní pojmy v opusu Winter in July (až v 1991 po Kristu), stanovit obecně platné normy lidského chování. Při vysilujícím a často marném hledání se přitom stále častěji dostává do rozporu s ustálenými náboženskými a jinými pošahanými předsudky, které mají také v poměrně „osvíceném“ a benevolentním Řecku své pevné kořeny, bohužel. Prvním vážným příznakem těchto rozporů bylo vyhnání z Atén slavného filozofa Anaxagora, tehdy jinými považovaného víc za magora, a to i přes přímluvy neméně slavného státníka Perikla.

 

Žalobce dokončil svou řeč nebo křeč. Demokritos seděl celou tu dobu takřka nepohnutě na místě určeném obžalovaným, jen občas si pročísl rukou svou hustou bradku. Na pohled byl klidný, možná až příliš klidný vzhledem k obvinění, které proti němu bylo vzneseno, a trestu, jenž mu hrozí jako Damoklův mečík. Na jeho rtech se dokonce chvílemi objevoval lehký, sebevědomý úsměv, jenž by mu mohl Vít Bárta u soudu navždy závidět. Demokritos si byl totiž vnitřně jist morální převahou nad fraškou, které se musí chtě nechtě účastnit jen proto, aby mohl ve městě nadále žít a pracovat. Byl si ale také vědom toho, že díky svému troufalému chování má nepřátel opravdu na každém rohu nespočet. Konečně mu bylo uděleno slovo. Klidně vstal, opřel se o desku před sebou a očima přejel publikum v sále. Sešli se zde opravdu všichni. Praví, poctiví přátelé z fanklubu, kteří se k němu ihned hlásili i přes oněch deset let odloučení, ale i zarputilí nepřátelé jako ti vystřižení postižení z mateřských jesliček. Mnozí z těch retardovaných se cítili Demokritem v minulosti několikrát smrtelně uraženi a jejich špatný vtip jim nedovolil se ani trochu povznést nad realitu. Všeobecně se očekávalo, že jejich naprostá početní převaha v sále může ovlivnit konečný výsledek soudního tribunálu.

 

„Byla proti mně vznesena vážná obvinění. A já, i když se zákonem, proti kterému jsem se údajně tolik zpronevěřil, z duše nesouhlasím a pokládám ho za OSTUDNÝ, zde stojím, abych se ZODPOVÍDAL. Viníte mne z chyb, chcete za ně trestat. Jenže kdo je člověku více soudcem než jeho vlastní svědomí, než on sám. Nikoli ze strachu před trestem, nýbrž ze strachu před sebou samým se má člověk zdržovat chyb, opakuji pro NATVRDLOUNY, zdržovat svých chyb. To, že jsem na svých cestách za poznáním tu a támhle utratil majetek zděděný po otci, považujete už jaksi za nemravné a pobuřující gesto. Mravným ale dělá naše jednání jedině vědomí vnitřní povinnosti a svobodné rozhodnutí. A já se rozhodnul svobodně, i když jsem si byl vědom, že až se vrátím, budu se muset ze svého rozhodnutí zodpovídat. Dále jsem byl vyzván, abych se za své jednání styděl. Jsem pyšný na to, že jsem nikdy neučinil nic proti sobě, proti své vůli. A neučiním. Nesluší se o nic víc stydět se lidí než sebe samotného a o nic víc konat zlé, nedozví-li se o tom nikdo, než dozví-li se o tom všichni. Je třeba stydět se sebe samotného a každý vážený člověk má mít na duši napsáno, že nesmí dělat nic nepřístojného. Věřím pevně ve výchovu ducha, které se mi bohatou měrou dostalo. To je moje jistota, že jsem nepochybil. Nevěřím na sto let staré zákony, které občana ochuzují a svazují, protože lidské vědění od té doby postoupilo dalekosáhle vpřed.“

 

Demokritova obratně volená, avšak smělá slova vyvolala v sále šum. Jeho odpůrci i přátelé pochopili, že jde o víc než pouhou obhajobu.

 

„Prošel jsem ze všech lidí nejvíc zemí, zkoumal největší věci, uviděl nejvíc krajů a vyslechl nejvíc učených kapacit osobností. A napsal mnoho desítek závěrů ve spisech pojednávajících o matematice (kolik je u nás 1+1), hudbě, zeměpisu, lékařství. Za všechny vědomosti vtisknuté do stránek mých spisů vděčím putování po krajích, které tady nikdo nezná, protože všichni tvrdí, že tam žijí nějací neotesaní barbaři, barbárci a proč ne taky kousaví cartoon bubáci. A co bychom tam pak my rekové Řekové pohledávali? Knihy, které leží před vámi, mi přinesly osobní užitek pramalý. Vás, občany města, by ale měly a také mohly mnohé naučit, jak sami sebe zlepšit. Dovíte se z nich, jak se jinde obdělává půda, jak se léčí, ale třeba i maluje. Protože mysliti si, že jsme neomylní polobohové a nejlepší božstva na zemské půdě, je hloupé a omezené. Právě proto mi nebylo líto vynaložených peněz a pokládal bych se za špatného člověka, kdybych myslil a činil jinak. Suďte mne, ale dříve než VYNESETE ROZSUDEK, přečtěte si alespoň nezávisle část z toho, pro co jste mne sem povolali. Pokud i potom zůstanete neoblomní, přijímám váš rozsudek, co mi jiného zbývá.“

 

Byla to troufalá a nebojácná slova. Soudci si prý na nátlak občanů opravdu přelouskali v zubech Demokritovy nezapomenutelné spisy a veřejně, přede všemi, zprostili filozofa viny. Město mu dokonce přidělilo grant ze společné kasy, aby mohl ve svých výzkumech a cestách pokračovat. Byl to velký úspěch tahouna na branku, který nasázel gólů jako Straka vedle Jágra, tudíž pravé vítězství rozumu nad retardovaným barbarem, nebo co to do přírody beztrestně vyrostlo. Vítězství rozumu, na který Demokritos vždy velmi rád sázel.

 

Nelze hovořit o Demokritovi, aniž bychom nevzpomněli dalšího významného řeckého filozofa Leukippa. O něm toho zrovna dost nevíme, snad jen to, že byl stejně jako Demokritos zapřisáhlým stoupencem atomismu. Je dokonce pravděpodobné, že základní atomistické zásady formuloval právě on. Antické prameny tečou a bublají většinou výklad o Leukippovi a Demokritovi v souvislosti, takže je obtížné stanovit poměr jejich zásluh. Nepochybně základní myšlenky pocházejí od Leukippa, který byl přibližně o třicet let starší, avšak Demokritos teorii pečlivě prokonfrontoval až doformuloval a vytvořil tak první ucelený materialistický systém v dějinách filozofie vůbec. Jeho teorie představuje poměrně zdařilý pokus vyřešit problémy bytí a změny, dělitelnosti a nedělitelnosti, zformulované už předchozí, elejskou filozofickou oldschool legendou. Demokritos při tvorbě svého materialistického systému viděl stále jasně před sebou myšlenku hmotné jednoty světa, což lze označit za nosnou osu všech jeho filozofických úvah.

 

Bádání antických filozofů se dlouho omezovalo na vyřešení otázky původu světa. Každý přitom označoval za „prahmotu“ něco zcela jiného – Thales vodu, Pythagoras vhodné numero, Hérakleitos oheň a další lišák na přemýšlející pochody tam a naopak, Empedoklés z Akragantu, „objevil“ dokonce prvky čtyři – oheň, vodu, vzduch a zemi. Tyto byly pokládány za věčné a kvalitativně různé. Každému přisuzuje obecné vlastnosti – oheň je horký, vzduch je suchý, voda dosti vlhká a země studená, takové Grónsko nebo Island. Základním hybatelem všech čtyř jsou dva protikladné principy: láska a svár, jablko sváru. Právě ony se třou o sebe a střídají jako v hokeji ve vládě nad světem, který mění svou tvář podle toho, kdo je zrovna na koni. Není bez zajímavosti, že podle této představy léčili i řečtí lékaři. Převažoval-li v lidském těle žár, bylo třeba ho za každou cenu ochladit. A naopak. Takto zasahovala filozofie i do ostatních vědních oborů.

 

Další z Demokritových předchůdců, filozof Anaxagorás z Klazomen, se nespokojil se čtyřmi elementy nebo živly, nýbrž za základ světa označil nekonečné množství malých, vzájemně se lišících prvků, které jsou stavebními kameny všech věcí na světě.

 

Demokritos stejně jako ostatní filozofové využil omylů svých předchůdců, poučil se z nich a výsledkem byla filozofie odpovídající ve své době na většinu sporných otázek. Atomismus přinesl originální řešení v podobě nedělitelných a smysly nevnímatelných částic – atomů. Atomy mohou nabývat nejrůznějších tvarů. Jsou kulaté, vejčité, hranaté, robotické, různým způsobem prohnuté. Kromě tvaru se liší polohou, tíží a vzájemným uspořádáním. Také lidská duše je sestavena z atomů, a to z těch nejoblejších a nejpohyblivějších, čilá forma poezie v pohybu ta lidská duše. Svůj původ atomy mívají v „ohnivé látce“. A právě prostřednictvím těchto „ohnivých plápolavých atomů“ poznává duše podstatu světa – atomy a prázdno. Atomy mají podle Demokrita na sobě pidi-háčky, jimiž se mohou zapínat. Spojení atomů nejsou stabilního rázu, nýbrž pouze přechodného. Demokritos se také snaží vyřešit problém pohybu. Dospěl k závěru, že atomy nejsou nikým a ničím řízeny. Jen buď samy sebou, nebo nárazy ostatních atomů. Tím rezolutně odmítl případné úvahy o „božském prvotním to hybateli“. Atomy do sebe neustále vrážejí jako autodromy na pouti, vytváří se víření atomů, během kterého se atomy různě přeskupují, staré shluky se rozpadají a tvoří se nové krásné útvary, jen u Putinových atomů je všechno špatně na sto let dopředu. Tím vznikají a zanikají věci kolem nás. Podobně vysvětluje Demokritos i smrt. Nepokládá ji za něco nepřirozeného, ba právě zrovna naopak. Je logickým vyústěním takzvaného padání atomů, jak sám tento proces nazval pravděpodobně proto, že příhodnější výraz na to nenašel. Správně poukázal na skutečnost, že jde o pohyb nezastavitelný, jdoucí z minulosti do budoucnosti, proces nenávratné změny podle zákona nutnosti. Spočívejte tudíž v pokoji atomově neživí kámoši v paměti: Petře Jedlíku, Láďo Ulči, Jardo Jiránku.

 

Dalším sporným kamenem, o nějž se v té době přela už několikerá generace filozofů, byly otazníky kolem způsobů lidského vnímání. Jinými slovy – co slouží k plnějšímu, dokonalejšímu vnímání reality kolem: rozum nebo smysly? Demokritos dává přednost rozumu a současně jako první dokazuje, že smyslové vnímání může být za určitých okolností klamné. KLAMNÉ POVÍDÁM, chce to nezatížený rozum mocí emocí. Smyslové vnímání vysvětloval poněkud paradoxně tím, že z povrchu věcí vycházejí jakési jemné obrázky a ty my zachycujeme svými smysly. Iluze. Rozum zde nutně provádí nutnou korekci, ovšem za možnost hodnotit svět je zavázán právě smyslům. Na Demokritově pohledu je cenné především to, že zkoumá rozum a smysly jako vzájemně propojený celek, symbiózu jinu a jangu.

 

Jen v jednom neměl Demokritos nikdy zcela jasno – ve vztahu k mytologii. Antičtí filozofové se vehementně snažili přizpůsobit představu o božstvu novějším požadavkům a v podstatě tímto způsobem obnovit a upevnit závislost člověka na tomto novém, „zdokonaleném“ božstvu. Dokonce i Sokrates a Platón se pokoušeli o podobné „zjemnění iluze“ náboženství a k zachování objektivity dodejme, že poměrně úspěšně: „klukovsky“ rekreačně „rekovsky“. Což pochopitelně neznamená, že by jejich řešení byla správná a stoprocentní zábava. Relativně vyspělé mravní vědomí společnosti a jeho spor s tradičními mytologickými představami donutily i Demokrita k prapodivným úvahám. V určitém období například tvrdil, že bohové ze sebe vydávají eidóla – obrazy, takže je možno bohy za určitých okolností dokonce i vidět v živých barvách krásné duhy. Jindy zase bohy pokládá za „ve vzduchu létající obrazy bohů“. Co je ale nejdůležitější – pravděpodobně si Demokritos uvědomil přílišnou deduktivnost a nepřesvědčivost těchto představ a v závěru života podle všeho dospěl až do fáze, že existenci bohů rezolutně zamítal. Svědčí o tom mimo jiné i to, že řečník Cicero několikrát Demokritovi ve svých projevech vytýká „zarputilý ateismus“. A tak mohl Demokritos vyřknout svou nesmrtelnou myšlenku, že „věčné hledání příčiny vzniku bohů je marné, neboť bohové jsou pouze v lidech vzniklé iluze vznikající ze strachuplné nevědomosti, tudíž výplod tmářství…“ Jen opravdový znalec dějin antiky ocení, co tato slova znamenala. A nejen v době, kdy byla nebojácně a ještě k tomu dost inovativně vyřčena.

 

Demokritos byl přesvědčený harcovník za „naučitelnost dobra“. Jeho etické názory se v mnohém shodují s etickým racionalismem Sokrata. „Lidskost spočívá v tom, co je člověku specifické – ve stránce duševní rovnováhy. Ušlechtilost lidí se zakládá na řádné povaze, kdežto tělesnou sílu má i dobytče,“ říká na rovinu Demokritos v jednom z dochovaných zlomků pamfletu. Na rozdíl od idealistických filozofů věří pevně v úlohu včelí nebo včelařské výchovy. Jeho autonomní morálka, morálka vycházející z vnitřního přesvědčení jednotlivce, stojí přímo v opozici proti náboženské pseudomorálce. Podle Demokrita JE ČLOVĚK POVINEN skládat účty jen sám sobě, co si natropíš, to si také holomku vypiješ, takže hořký pohár může přetékat a schytáš to sám na sobě, hovořící zákon karmy je neoblomný. Odmítá přitom strach z trestu či touhu po odměně jako motivaci svého mravního jednání. „Mravným dělá naše jednání pouze vědomí vnitřní povinnosti a svobodné rozhodnutí dobře konat naše jakési dané poslání. K tvoření takovéto vnitřní opory existuje jen jediný prostředek – výchova.“

 

Z obrovského počtu Demokritových děl z oboru logiky, matematiky, mnoha přírodních věd, etiky, rozpustilé uměnovědy se bohužel žádné nedochovalo až do 21. století, kdy svět straší Putinův chmur ne timur a jeho parta. Svou roli v tom sehrál pravděpodobně fakt, že několik Demokritových následovníků mělo přímo osobní zájem na fyzické likvidaci jeho moudrého a vždy potěšujícího odkazu.

 

Aristotelův žák Aristoxenes z Tarentu zaznamenal pointu, že sám Platón pokládal Demokritovo učení za největší nebezpečí pro své dílo. Diogenes Lærtios o tom ve svých Životopisech slavných filozofů píše: „Platón chtěl spálit Demokritovy lekce slušného chování, díla, kolik jich mohl schrastit, avšak odvrátili ho od takového hanebného činu pythagorovci Amyklás a Kleiniás ukazujíce na to, že to nic nepomůže, neboť jsou dotyčné nebezpečné knihy již dávno v oběhu mezi čtenáři. A je jasné, že tomu tak bylo, neboť ačkoli Platón vzpomíná všech starých filozofů, nikde nepřipomíná Demokrita, ani tam, kde by mu měl co namítnout. Zřejmě proto, že si uvědomoval, že by tak musel zápasit s nejlepším z filozofů, které tahle planetka samovolně porodila.“ Co víc svědčí o historické síle Demokritova odkazu bez kazu než právě tato poslední věta?

 

 

GAIUS   PLINIUS  SECUNDUS   senior

 

 

      rok 23  po Kristu   COMO                       ۞     25.8.79   STABIÆ

 

 

Podle mého jsou šťastni ti, jimž dopřáno buď vykonati něco, co stojí za záznam, nebo napsati něco, co stojí za zhlédnutí. Ale vůbec za nejšťastnější já pokládám ty, jimž bylo dopřáno vykonat něco, co stojí za napsání a zároveň napsat něco, co stojí za čtení.

 

(Gaius Plinius Secundus mladší)

 

*

 

„Můj strýc dlel zrovna v Misenu, kde osobně velel loďstvu. Bylo 24.8.79 asi o jedné odpoledne, když mu zvěstuje má máti, že na obloze vyvstává mrak neobyčejného rozsahu a podoby. Strýc… právě studoval. Zvedne se od stolu a vystoupá na návrší, aby odtud mohl podivuhodný úkaz lépe pozorovat. Vystupoval tam mrak… jehož podobu a tvářnost by nemohl vyjádřit lépe žádný strom než pinie… Chvílemi byl bělavý, chvílemi zase pošmourný a skvrnitý, podle toho, co s sebou zvedal, zda zem či popel…

 

Pro badatele, jakým byl strýček, byl úkaz tak důležitý, že stál za bližší prozkoumání. Přikáže připravit spěšnou lodici a mně ponechá na vůli, chci-li ho také doprovázet; no to dá rozum, že jsem odpověděl ne, že já bych raději jen studoval… Právě vycházel z domu, když jej dojde urgentní dopis od Rektiny, choti Tasciovy. Poděšena hrozícím nebezpečím (její statek se rozprostíral hned pod Vesuvem, takže nebylo odtud vyváznouti jinak než na fregatách) prosila mého strýce, aby ji z té tísně vysvobodil. Tu strýc hned vymění svůj úmysl, a co nakousl jako vědec, to provede jako opravdový hrdina bez pozlátka ve jméně. Dá připravit velké lodě a vstoupí do jedné, aby poskytl včas pomoc nejen Rektině, nýbrž mnoha nešťastníkům, půvabné pobřeží bylo totiž hojně osídleno…“

 

Tak popisuje ve svém známém dopisu historikovi Tacitovi odjezd svého strejdy Plinia jeho synovec, Gaius Plinius mladší. V době živelné katastrofy, ke které se tu akorát nečekaně schyluje, mu bylo osmnáct let, jeho strýci padesát šest. Oba se stali bezprostředními svědky tragédie, která popelem a lávou pohřbila na dlouhá staletí kvetoucí města Stabiæ, Pompeje a Herculaneum. Strýc tu živelnou pohromu neměl šanci přežít.

 

Kdo byl tento odvážlivec? Synovec jej velebí jako známého vědce a Tacitus stojí o to, aby mohl zprávu o jeho úmrtí začlenit do svého díla. Středověk jej uznával jako botanika, znalce rostlin, novověk v něm spatřuje pramen informací o římském a řeckém umění. Římanům imponoval rozsahem znalostí z nejrůznějších oborů lidského snažení, osvícenství mu vyčetlo nepůvodnost. Kdo byl GPS Gaius Plinius Secundus, řečený starší?

 

Voják, politik, učenec a spisovatel, autor rozsáhlého díla Naturalis historia, se narodil v roce 23 v Novém Comu na severu Itálie. V té době již devět let vládl římskému lidu a impériu pětašedesátiletý cézar Tiberius a bude mu vládnout železnou rukou ještě dalších čtrnáct let. I když jej v posledních letech už tolik zajímat nebude a své byrokratické krysy v Římě bude kontrolovat dopisy z Capri.

 

Pliniova famílie byla zámožná a podle jeho kariéry lze usuzovat, že patřila k jezdcům. Příslušníky tohoto středního stavu římské společnosti byli svobodní občané se jměním nejméně 400 000 sesterciů, většinou majitelé pozemků. Vnějším znakem jejich stavovské příslušnosti bylo právo nosit zlatý prsten a purpurový pruh na tunice.

 

Chlapci se dostalo vybrané péče formou prvotřídního vychování a vzdělání, nejdříve v Comu a následně i v Římě. Jeho lektorem byl například Publius Pomponius Secundus, odborník v gramatických větných vazbách a přední znalec řečtiny. Budoucí voják a námořnický admirál se seznámil také s botanikou, studoval filozofii, a zatímco mnoho jeho současníků uctívalo Epikura, on sám dával přednost skromnosti, přísnosti a neodmlouvání.

 

Vzhledem k jeho společenské kastě nebylo nic zvláštního na tom, že od mladých let zastával různé státní funkce. Jejich vykonávání souviselo se služebními cestami, sice zdlouhavě vedenými, ale relativně i celkem pohodlnými. Jednalo-li se však o vojenské zátahy, musel se každý zdravý a bojovný kus o kus uskrovnit. To když se vydal s vojevůdcem Germanicem v roce 47 proti odbojným Chankům a Frísům. Ve čtyřiadvaceti se však dá leccos ještě skousnout. A nové zkušenosti, které si tu osvojil, byly k nezaplacení. Však je také později dokázal velmi výhodně zúročit. V Germánii se stal svědkem i stavby kanálu Mosela–Rýn.

 

Jeho služební povinnosti jej postupně přivedly do mnoha koutů roztahaného impéria: Hispánie, Galie, Británie, Malé Asie a krátce i do Afriky. Plnil tu své pověření císařského prokurátora, soudce, postupoval ve vojenských hodnostech.

 

Život v provinciích plynul pomalejším tempem než v centru říše. Zprávy sem přes veškerou organizaci docházely později a vývoj událostí, které se v centru občas řítily jako lavina, tu stejně nikdo neměl možnost odrazit.

 

V Římě se bojuje o pozice, tady se žije. V Římě se střídají cézarové, tady se plní jejich neskromná přání. Tibéria nahradil Caligula, po něm Claudius a pak po době relativně poklidné do Augustova křesla usedl Nero, syn Claudiovy třetí manželky Agrippiny. To už bylo našemu muži třicet let.

 

Neronova vláda se zpočátku vyznačovala mnoha zábavnými klady. Sedmnáctiletý cézar byl ještě stále pod vlivem svého učitele Senecy a velitele tělesné stráže Burra. Řím kypěl do krásy, hodně se stavělo a z krajů do centra proudilo nepřeberné množství bohatství a lukrativních surovin. Ale tato poživačná prosperita bez DPH netrvala dlouho. Na obloze se začaly stahovat černočerné obláčky. Nero upevnil, dalo by se tvrdit tvrdším jazykem, že přiškrtil svou moc a začal se zbavovat všech skutečných i domnělých odpůrců a soupeřů. Jako jeden z prvních zaplatil za jeho nástup na trůn jeho nevlastní brácha Britannicus, syn Claudia, který měl na císařský titul větší nárok než on. Zbavil se i vlastní matky, učitele, osobního strážce. Nikdo si před ním nemohl být jistý, zvláště měl-li nastřádaný početný majetek. Dal se rozvést a oženil se s krásnou Poppæou Sabinou, která měla podle Tacita „všechno, jen ne pořádný charakter.“

 

Pořádal opulentní a výpravné slavnosti a divadelní představení, na kterých sám vystupoval jako herec, zpěvák nebo vozataj. Jeho vojáci pečlivě dohlíželi na to, aby jej všichni přihlížející na sto procent sledovali a dokázali krutě zatočit s každým, kdo snad nebyl cézarovou produkcí nadšen. Vydal se dokonce na cestu do Řecka a přivezl si odtud, jak jinak, téměř dvě tisícovky věnců za vítězství v nejrůznějších uměleckých disciplínách. Bez skrupulí si také přivlastňoval všechny umělecké předměty, ať už náležely komukoliv jinému. Stačilo, aby se mu zalíbily. Mnoho senátorů si zachránilo holou kůži jen tím, že mu vyhlédnutý suvenýrek s mnoha dalšími dary rychle věnovalo. Aby si mohl rozšířit svůj pověstný palác, dal údajně podnět k velkému požáru Říma, při kterém lehlo popelem deset ze čtrnácti římských okrsků, chápete tu jeho ohavnou chamtivost?

 

 

BUKOLICKÝ KLÍDEK VENKOVA A VENKOVANA?

 

Těžko se tedy divit tomu, že v takových podmínkách se mnoho literátů stáhlo do ústraní, nebylo rozumné ničím vyčnívat, a bylo přímo nerozumné se věnovat historickému bádání. Také Plinius se koukal z Říma co nejdříve vytratit, odcestoval na své statky do severní moudré Itálie, věnoval se jejich spravování a četbě. Začal se zajímat o dění ve volné přírodě, o činnost člověka bestie v ní. A jestliže již dříve hodně četl pasáže za pasáží a všude sebou vozil písaře, který si zajímavé postřehy z knih zaznamenával, stejně tak jako Pliniovy osobní poznámky k přečtenému, nyní trávil bujaré hodiny v knihovně ve společnosti předčitatele a otroka, který úhledným rukopisem zapisoval vše, co jeho pána zajímalo, dojímalo, co mělo něco v sobě.

 

A ten se zajímal téměř o cokoli. O historii, etnografii, botaniku i výnosné sadařství, zoologii i lékařství, umění i řemesla. Nelitoval času, když se mohl o něčem dozvědět víc a i zdánlivý nepodstatný detail jej často přiměje k drobné noticce v chystaném díle. Zaznamenal by snad Tacitus nebo jiný velký historik, že na germánských hranicích užívali setníci pomocných sborů v římských službách svých domorodých skupin k lovení jednoho druhu divokých hus, jejich pápěří se pak využívalo k plnění podušek pro římské legionáře? Zajímal se i o vývoj společnosti a dospěl někdy k pozoruhodným pointám: „Řekneme-li pravdu, byl to systém velkých statků, který zruinoval Itálii a nyní ruinuje i nebohé provincie…“

 

Sbírá také nejrůznější zajímavosti, neuvěřitelné drby o zvířatech, rostlinách i lidech, jaké se až o mnoho století později začaly začleňovat do pasáží nejrůznějších knih kuriozit a rekordů.

 

Prožil tak šťastně a bez újmy na nervech celých čtrnáct let Neronovy krutovlády. Doba zmatků a nejistoty však zdaleka neutichla. K moci se dostávají vojenští cézaři, Galba, kterému dopomohla k císařství vojska v Hispánii a Galii, Otho, prohlášený cézarem vojsky na Dunaji, Aulus Vitellius, dosazený na cézarský trůn vojsky v Germánii. A pak Titus Flavius Vespasianus, prohlášen cézarem vojskem ve východní oblasti říše, kam byl poslán potlačit vzpouru Židů proti Římu. Šedesátiletý výlupek nízkého původu (jak jej charakterizuje Gaius Suetonius v Životopisech římských cézarů) si své křeslo dokázal obhájit déle než jeho předchůdci a dokázal je zajistit i pro své syny. Ale jak málo stačilo, aby se nikdy cézarem nestal. Před dvěma lety mu Nero náhle svěřil velení v Židovské válce po období nemilosti, protože si dovolil usnout při jeho zpěvu. Jiní zaplatili za podobnou troufalost životem.

 

 

NÁVRAT ZAPOMENUTÉHO MUŽE

 

Plinius se vrátil do Říma. Titus Flavius Vespasianus se snaží zavádět v zemi znovu úrodu a pořádek a klid a spokojenost a navrátit jí bývalou prosperitu. Nepůjde to snadno, ale není sám, kdo o něco takového usiluje. Dá se tedy do jeho služeb. Je mu čtyřicet pět let, ve svém římském domě žije se svou ovdovělou sestrou a jejím malým synkem. Příliš si jej ale neužijí. Plinius opět cestuje služebně po říši, patří k Vespasianovým poradcům a kromě toho má své literární zájmy. Od mládí koketoval s literaturou, na jeho kontě bychom našli i díla s razantní vojenskou tematikou, z nich se však zachovaly pouze kusé názvy. O čem všem asi pojednával jeho spis O střelbě z koně, na který navázal Válkami v Germánii, přehledem všech tažení Římanů v Germánii? Ale jeho zájem patřil gramatice a rétorice. Pustil se také do historického díla, které mělo navázat na starší práce a obsáhnout římské dějiny v jednatřiceti poučných knihách. Ani to se však nedochovalo, litujeme zubu času. A vedle toho kupí další a další poznatky z nejrůznějších sfér lidských aktivit, jak se o nich dozvídá z děl klasiků i zapomenutých autorů.

 

Postupně tak zkompletuje rozsáhlé encyklopedické dílo, katalog toho, co člověk o přírodě zná a čeho dosáhl. Vycházel z mnoha autorů a nestyděl se za to. Udělat jednu knihu z deseti jiných pramenů není práce příliš ceněná a vychvalovaná, v Pliniově případě si však pochválit zaslouží. Středem jeho knihy o přírodě je totiž pan člověk, jeho činnost a jeho potřeby při využívání možností, jež se mu nabízejí. Plinius v ní soustřeďuje roztroušené a nesoustavné informace v jeden celek, kvůli kterému podle svých vlastních slov musel prostudovat 2000 knih, díla 145 autorů římských a 327 přespolních, převážně však středozemských: řeckých. K jeho napsání mu posloužilo více jak dvacet tisíc jednotlivých informací, které si celý život bedlivě schraňoval. Aniž o to usiloval, zanechal tak tímto rozsáhlým dílem informace o životě a duševním universu svých současníků o to hodnotnější, že se receptář prima principů, který mu sloužil jako podklad, z velké části ani neuchoval. Naturalis Historia je tedy svého druhu unikátem, výlučným pramenem poznání znalostí a názorů Římanů o světě, i když transformovaný pohledem svého autora.

 

Plinius sem zahrnul do 37 knih znalosti a úvahy O VESMÍRU, SLUNCI, ZEMI, PLANETÁCH, O ZEMÍCH, které byly Římanům dobře povědomé i o lidech, kteří v nich žijí, o vývoji lidského poznávání světa a odtud přejde k živočichům, skutečným i mytickým, zastaví se u hmyzu a včelstev, přejde k rostlinám, zemědělství, zahradnictví a sadařství, zastaví se u různých činností, ať už je to výroba oleje, vína, zpracování dřeva nebo lnu. Nezapomene ani na znalost počasí a rozsáhlou část své práce věnuje rostlinám užívaným v lékařství. Dotkne se pověr a magie a zastaví se u medikamentů, získávaných z živočichů. A odtud směřuje k neživé přírodě, k drahým kovům, jejich zpracování a užití, věnuje se sochařství, malířství i slavným komplexům staveb. Zhodnotí užitečné nerosty a zmíní se i o drahých kamenech.

 

Knihy jsou řazeny zdánlivě chaoticky nepřehledně a někdy z našeho hlediska nahodile nesystematicky, Plinius však sleduje jiný záměr než naše nezáživná učebnice přírodopisu, rozdělená na zoologii, botaniku a mineralogii. Píše-li o zvířatech, zajímá jej, jaký užitek mají pro člověka, a neváhá přidat zajímavé poznámky, které si někde přečetl, stejně tak jej mineralogie inspiruje ke zmínce o gemách a při popisu drahých kovů nevynechá ražbu peněz. Léčivé rostliny jej zavedou k úvahám o zdravotnické hygienické péči, životosprávě i o pověrách, které se k ní biorytmicky vážou. Množství přečtených údajů v něm vyvolává nutnost sdělit ctihodným čtenářům vše, co mu připadá k danému tématu zajímavé a nikde netvrdí, že všechno, co se kde dočetl, je také pravda. V některých případech však považuje za nutné vyloučit voloviny a pozůstatky s nesmysly jednou provždy vyvrátit s celými bludnými kořeny a uvést nosná fakta – jaká ve skutečnosti v reálu převládají. Občas přidá i vlastní zkušenost a poznatek, který považuje v dané chvíli za důležitý faktor: „V prostorách Tullianum, v Tiburtech jsem viděl strom mnohokrát roubovaný, na jedné větvi byly ořechy, na druhé olivy, na jiné hrušky, dále fíky, granátová jablíčka a další plody. Jenže ten strom dlouho nežil. Nemůžeme dosáhnout všeho hokus pokus naroubovaný bambus s přírodou, něco roste jen na určitém místě, něco jen v nehostinné pustině. Nejvhodnější podnoží jest platan, pak dub, ale ten kazí chuť.“ (kniha 17, odstaveček 16)

 

„V Římě je mnoho veleděl, mnoho z nich však zůstává nepovšimnuto pro množící se povinnosti, přespřílišnou zaměstnanost obyvatelstva. Rozumíte mi? Neboť oddávání se uměleckému požitku je věcí volného času, kratochvíle na tichém nerušeném místě“ (kniha 36).

 

 

ENCYKLOPEDISTA ANEB VYKLOP TO JÁCHYME JAKO KOMPILÁTOR?

 

Plinius byl člověk modernista, nezatížený přílišnými předsudky a ohledy. Patřil k nejučenějším Římanům, a i když jeho dílo nevzniklo na základě vlastního pozorování, podnítilo k němu mnoho jiných. V jeho době dochází k rozsáhlé expanzi do Přední Asie, do Porýní, k Dunaji, do Arménie a nové přírodní zdroje, které tak říše získala, musela také dobře využívat. Musela se to naučit.

 

Je při tom historickou nevděčnou nespravedlností, že dílo, které po celý středověk sloužilo jako svérázný výbor poznávání od pramene a uchovávání čerstvosti šunky od kosti – co se týče znalostí z botaniky i mnoha dalších oborů, zejména devatenácté století odmítlo jako překonané a tedy vyčpělé. Dokonalejší a pochopitelně přesnější encyklopedie odsunuly Plinia stranou jako nepůvodního autora na okraj zájmu o překlady, pozornost vzbuzovaly již jen pasáže o umění a umělcích. Mohl však sám autor tušit, že jeho práce bude vyvolávat spory i po devatenácti stoletích?

 

Žil svůj život pečlivého a učesaného úředníka, mezi milovanými písemnostmi, jednou nohou neustále na cestách. Postaral se o dobrou výchovu a materiální zajištění svého osiřelého kloučka synovce, kterého adoptoval a dal mu své jméno GPS. I on si dobude literární věhlas, i jeho dílo bude důležitým nevysychajícím pramenem poznávání římského života. Poslední cézarovo pověření zavedlo Gaiusa Plinia Secunda staršího jako velitele fregat do Neapolského zálivu. Obavy o existenci obyvatel jej přivedly do Stabiæ. Dejme ještě protentokrát slovo jeho synovci: „…Tam ještě nebylo nebezpečí tak velké, ale již patrné… Pomponius se rozhodl odplout, jen co se ztiší nepříznivý „kurva vichr“ a právě s tím vichrem můj strýc k němu šťastně dojel… Aby jeho úzkost zmírnil svou nebojácností, dal se donést do lázní, po koupeli se uloží ke stolu a večeří docela žoviálně, anebo, což je stejně obdivuhodné, na pohled žoviálně.

 

Zatím na různých místech Vesuvu šlehaly plameny a vysoké ohňové kouře, jejichž oslňující jas se ještě přiostřoval noční tmou. Aby obecnou hororovou situaci zmírnil, strýc ujišťoval, že to asi doutnají osamělé dvorce, které poděšení venkované opustili, aniž by je napadlo jít uhasit oheň v krbech. Potom šel hned na kutě, usnul a opravdu spal. Alespoň jeho těžký dech, hlasitější, poněvadž byl tělnatý, slyšeli lokajové až do předsíně. Zatím však dvůr, kterým se přicházelo k ložnici, vězel tak hluboce v závějích popela a sopečného kamení, že kdyby ještě chvíli v ložnici setrval, nebyl by se odtud dostal. Probudili ho, vyjde z ložnice a odebere se opět k Pomponiovi a k ostatním z družiny, kteří celou noc v slzách probděli. Potom se vespolek radí, co a jak, mají-li zůstat v domě, nebo raději se procházet volným strašným prostranstvím. Budovy se s ohromnými otřesy kymácely jako vyvrácené ze základů… pod širým nebem zase hrozilo padající kamení na všechny živé hlavičky… Porovnávajíce obojí nebezpečí, rozhodli se nakonec zvolit druhou variantu. U mého strýce zvítězil mocnější důvod, u ostatních mocnější strach. Vloží si na hlavu polštáře a přitěsní si je šátky, což je mělo chránit před deštěm kamení.

 

Všude jinde byl už den, ale tady pořád noc, ze všech nocí nejstrašidelnější. Rozhodli se, že se půjdou na břeh zblízka přesvědčit, zdali moře již dovoluje nasednout do lodí. Bohužel však bylo stále rozdivočelé. Tam se pak strýc jak široký tak dlouhý rozplácl na prostěradlo, které pod ním rozložili, načež několikrát požádal o doušek čerstvé vody. Ale brzy potom plameny a jejich předzvěst, sirný zápach pekelný, zaženou všechny na útěk a také strýce vzbudí. Pomocí dvou sluhů sice vstal, ale ihned se zhroutil, nejspíše mu hustý dýmus zarazil dýchací cesty a uzavřel průdušku, neboť trpěl jejím zúžením a častou dušností…

 

Když se pak konečně rozednilo, bylo to třetího dne po jeho skonu, nalezli jeho tělo a neuměli mu již nijak asistovat z pakárny ven…“

 

 

JOHANN JOACHIM WINCKELMANN

 

     9.12.1717   STENDAL                ۞       7.6.1768    TERST

 

 

Byla to scéna hodná béčkového krváku, ne od Josefa Váchala v roli klasického režiséra výtvarnické alchymie. Pozdní večír, sešeřelá hotelová cimra. U nízkého stolku s lampou sedí polosvlečený muž. Ještě si zapisuje několik nosných nápadů, které se mu před chvílí mihly hlavou. Do zítřka by je mohl zapomenout, a tohle by si nepřál. A pak vejde ta nezvaná návštěva dovnitř. Muž s psacím náčiním v ruce není překvapen. Zná sice svého hosta necelý týden, je to však v celém městě jediný člověk, se kterým tráví čas do příjezdu kýžené lodě. Ví, že nemá smysl pro exkluzivní chování, ale konec konců, kdo při sobě znalecky dovede rozprostírat vybrané chování. Vítá příchozího, hovoří. Nemá ani nejmenší podezření, bez obav se k němu točí zády a hledá v zásuvce jakýsi předmět, o který jej požádal. Koutkem oka spatří na poslední chvíli neobvyklý pohyb. V příští vteřině již úlek střídá urputný zápas o život. A pak se nad klubkem atomů a molekul náhle zableskne čepel dýky, vražedné, smrtelné, bohužel tak přesné.

 

Útočník se však z výhry neraduje dlouho. Zdola se rychle blíží hluk několika párů dupajících končetin, rozčilené hlasy. Chvatně zabaví ze stolu několik lesklých mincí a utíká jako o život.

 

Pobodaný maník ztrácí každou vteřinou plno krve. Ale číšníci, kteří se nad ním seběhli, stojí jako přimraženi. Až přivolaný lékař rány ováže a zastaví krvácení. Je tu však už vlastně zbytečné se o cokoli snažit. Do pokoje vešla smrt. Umírající ještě nadiktuje s vypětím sil závěť a po šesti hodinách v bolestech ztrácí dech.

 

V té době jsou už sečteny i dny jeho vrahouna. Je poznán a hned lapen. Po třinácti dnech popraven lámáním v kole…

 

Drastický šlus dostal život Johanna Joachima Winckelmanna, německého historika umění a velkého obdivovatele antiky. Muže, který se svou průkopnickou prací stal otcem zakladatelem dvou vědních oborů – archeologie a vědy o umění. Když umíral, nebylo mu ještě ani jednapadesát let. Jeho hlavní dílo však již bylo v základě dokončeno a vydáno. Otevřel jím svým současníkům oči, ukázal jim neznámý svět a ovlivnil tak celou epochu klasicismu.

 

 

DLOUHÁ TRAŤ K CÍLI

 

Když se v pruském Stendalu v rodině chudého příštipkáře narodil v roce 1717 syn, měl pramalé vyhlídky na to, že by se mohl v budoucnosti stát významným nebo snad slavným z Němců. Nikdo si nedělal velké iluze ani tehdy, když směl, jako mimořádně nadaný student, usednout do lavic městské latinské školy. I tady zřejmě zaujal svou nabušeností a tak učitel Tappet ochotně využil svých osobních kontaktů, aby prosadil jeho přijetí na proslulé Köllnské gymnázium v Berlíně.

 

V Berlíně se však pedagogům zdá, že Winckelmannovi přímluvci jeho nadání dost zveličili, jediné, co študáka opravdu zajímá, je studium řečtiny. Vedle toho se věnuje historii, využívá možnosti navštěvovat přednášky na Akademii umění a každou volnou chvíli tráví v bohaté gymnazijní knihovně. Ale… latinu zanedbává a s ní i mnohé další předměty, které berlínští učitelé považují za pilíře vědění. Snaha o zjednání nápravy je však marná. Johann Joachim je ochoten dál ukrajovat z hodin určených původně ke spánku, jen aby si mohl vyhledat a přečíst další spisy, které v knihovně snad nikdo před ním ještě ani neměl chuť cílevědomě absorbovat. Má už mnohem větší znalosti řecké literatury než mnoho mužů za katedrou, ale v ostatních znalostech pokulhává… s mezerami a bílými místy na mapě… „Je příliš těkavý a vrtkavý vrt,“ hodnotí jeho povahu rektor, jako by se daly všechny hlavy měřit jedním metrem, „nic z něj nebude.“

 

Berlínské období brzy končí. Johann Joachim se bude muset rozhodnout, co podnikne dál. Živí se všelijak, váhá, pak si vybere – studium teologie. Láká jej vidina zajištěného postavení? Jeho náboženské cítění není extra takové horoucí, naslouchá aspoň dobře míněným radám? Poznal přece bídu, nikdy se již do ní nechce až po instinkt zabořit. A tohle je cesta ze zakletého kruhu. Odjede do Halle.

 

Na tamní univerzitě si k řečtině přidá i další jazyky, zabývá se i filozofií, ale po dvou letech odchází jinam. S oprávněním vyučovat na latinských školách. Rok se živí jako domácí učitel, a pak se náhle rozhodne pro studium medicíny. Berlínští učitelé měli, zdá se, skutečně svou nemalou pravdu. Winckelmann hledá, těká, stále jednou nohou někde jinde, stále připraven k ústupu. Jen milovaní řečtí klasikové mu jsou věrnými společníky. Ani medicínu nedokončí a znovu se potlouká v nejistém postavení domácího preceptora. Nakonec zakotví jako korektor latinské školy v Seehausenu.

 

Již se skoro zdálo, že tady jeho přelétavosti přistřihli křídla. Že bude do důchodu s prsty zabílenými od křídy vtloukat do německé palice místním študákům ta latinská slovíčka, sousloví, slovní hříčky. Ale pak… Hrabě Bünau, historik a bývalý diplomat, sepisuje na svém sídle Nöthitz u Dresdenu Historii německých císařů a říše. K vyhledávání nezbytných pramenů si najímá sečtělé velké bratry, které zaměstnává ve funkci knihovníka a asistenta. Winckelmann neváhá ani augenblick. Takovou příležitost nemůže nechat plavat. Ne že by jej tak rajcovala historie říše, kdepak, dobře tuší, jak nudná bude jeho budoucí statistika, ale hrabě vlastní rozsáhlou a nekončící knihovnu, jednu z nejproslulejších v celém Německu! Obsahuje na 40 000 svazků a Winckelmann správně doufá, že kromě titulů, které uspokojí hraběte, v ní bude i dost knih, jež zaujmou i jeho.

 

 

DRÁŽĎANSKÉ MEZIOBDOBÍ

 

Johann Joachim se zaručeně nezmýlil. Vedle povinností vůči svému chlebodárci má skutečně dostatek času na vlastní studium, i na navazování nových kontaktů v Drážďanech.

 

Drážďany se staly za vlády Augusta Silného a jeho následovníka syna Augusta III. významným táborem společenských šumů a ruchů, hodně se tu staví a do centra se sjíždějí umělci z celého Německa. Saský dvůr udává tón a ostatní se po něm opičí spolehlivě lacino. Vládne zde rokoko, ale jsou tu občas k rozeznání i proslavené umělecké sbírky, obrazy a sochy z kostelů a zámků, doplňované nákupy po celé Evropě, umístěné ve výstavní budově upravené z bývalých stájí v Jüdenhofu. Díky jim se o městě začalo mezi zasvěcenými hovořit jako o Florencii na Labi.

 

Winckelmann tu brzy splaší společnost přátel a známých, se kterými jej bude pojit obdiv k antice, láska k umění, se kterými bude dlouho do noci diskutovat o poslání uměleckých děl a jejich vlivu na člověka. S nimi se může obdivovat dílům starých mistrů v těch řídnoucích chvílích, kdy se brány vedoucí do kurfiřtských sbírek pohostinně rozevřou. Ale jsou i jiné taktiky, jak se nacpat dovnitř – ke kroužku Winckelmannových známých náleží i ředitel všech zdejších galerií a sbírek Christian Ludwig Hegedorn. Mezi jeho přáteli jsou i sochař a malíř Adam Oeser, budoucí rektor lipské výtvarné akademie, i evropsky proslulý tvůrce otisků antických gem Lippert.

 

A tak se v Drážďanech začíná z kukly líhnouti extravagantní motýlek, modýlek… pokus omyl. Nevyhraněný, přelétavý a citlivý mladý muž, venkovan z nemanic, filolog a historik Johann Joachim Winckelmann se pod dojmem vlastní četby, praktického studia uměleckých děl a také díky tříbení názorů svých přátel, stává stále zkušenějším znalcem umění. Však už bylo načase, odbil ten nejvyšší čas gong. Vždyť už překročil třicítku!

 

A v Drážďanech se jeho životní cesta poprvé setká se skutečným, hmatatelným dědictvím antiky. Zatím je znal jen z Plinia, Paasánia, Hérodota a jiných, jenže… saský dvůr přece vlastní největší a nejcennější antickou sbírku severně od Alp. Kurfiřt nakoupil v Itálii několik kolekcí proslulých sběratelů, pozůstalost učence Belloriho i několik plastik kardinála Albaniho. Jenomže poklady nepředstavitelné ceny leží ve velké většině již od dvacátých a třicátých let v bednách: „Nemohu stanovit, která díla jsou v ní ta nejkrásnější, protože ty nejlepší sochy jsou naskládány jako slanečci v prkenné boudě a bylo možno je sice vidět, ale ne důkladně prozkoumat.“ (J. J. Winckelmann Pojednání o schopnosti vnímat krásno v umění)

 

Za své zklamání je však odškodněn jiným pokladem, který se kurfiřtovi lépe řečeno jeho nákupčím, povedlo získat v Itálii. V roce 1754 se z chrámu San Sisto v Piacenze přestěhovala do Drážďan slavná Raffælova Madona di san Sisto – Sixtinská madona. Kurfiřta to stálo rovných 17 000 dukátů. Znalec a milovník umění je nadšen. Od prvního spatření až do konce života bude propříště přísahat na Raffæla. Jen on najde v jeho očích ze všech novověkých umělců skutečnou milost. Jeho díla budou mít „grácii“, kterou jinak všem ostatním, pochopitelně kromě antických, upře.

 

Z drážďanského období pochází i první Winckelmannovo dílko Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství. Vyšlo jako soukromý tisk v počtu – padesátky číslovaných výtisků. A přece vyvolalo neobyčejně živou diskuzi. Stojí tu jistě za zmínku i to, že vedle historika umění, který se tímto vydal na svou cestu ještě poněkud vratkýma nohama se ve Winckelmannovi probudil i důmyslně protřelý reklamní agent. Nespěchá s dalším dotiskem, i když je po jeho úvodu, stati a omáčce dost velká sháňka. A když ji konečně napřesrok vydá, vydá i anonymní Otevřený list, ve kterém jsou napadány téměř všechny jeho argumenty, a zároveň i Vysvětlení, v němž závěry anonyma uvádí na správnou míru. Nikdo ze čtenářů, kteří se zapojili do obrany či snad i do protestu vůči jeho názorům však netušil, že Otevřený list i Vysvětlení mají jednoho jediného autora. Věřili v pravost autentické polemiky a Winckelmannova popularita sílila jak zralý sýr v dílnách Roquefortu.

 

Získal si úspěch i proslulost. Stal se do jisté míry autoritou. Ale dostal víc. August III. mu na naléhání papežského nuncia udělil dvouleté stipendium k pobytu v Římu. Splní se tak jeho velikánská touha. I když… nikdy nedostal od života upřímně nic gratis. I tentokrát bude muset platit ze své kapsy. Prozíravý nuncius jej předběžně seznámí se všemi úskalími jeho chystané stipendijní stáže a Johann Joachim – přestoupí na katolickou víru. On, učiněný protestant. Jeho nečekaný krok se později budou mnozí snažit přijatelně vysvětlit. I Winckelmannův obdivovatel Gœthe. Pro samotného Winckelmanna bylo rozhodující jen jediné. Pojede do Itálie, kde na vlastní oči spatří vše, co se z antických památek povedlo ještě zachránit. A za to je ochoten překousnout nejeden avízovaný svízel.

 

 

ŘÍM

 

Alpy už má za zády a plnými doušky vdechuje podzimním slunkem prohřátý terén, vůně lisovaných hroznů se mísí s vůní moře a oliv. Rozhlíží se po kraji, ale nevidí současnost, myslí jen na to, co tu kdysi hrálo prim. Svým přátelům doma píše nadšené zdravice, o dost nadšenější závěry bádání. Tolik zajímavé krásy, kam se jen poohlédneš. Jak úchvatná by byla cesta do Řecka! A náhle si uvědomí, že v něm uzrálo nezvratné rozhodnutí. Do Drážďan se už nikdy nepodívá.

 

V Římě brzy zapadne do mnohonárodnostní mozaiky spletitých umělců i milovníků umění a rád přijme nabídku barona Stochse, usazeného na dobré adrese ve Florencii skutečné, aby zpracoval dle svého nejvyššího vědomí a svědomí katalog jeho sbírky gem. Zajímavá brigáda ve Florencii mu poskytla možnost seznámit se s tamním uměním i s uměním Etrusků od A–Z. A baron jej jako znalec navíc doporučil svému kamarádovi kardinálovi Albanimu, majiteli jedné z nejproslulejších sbírek antiquit. Zakotví tu jako knihovník a nemusí se již strachovat o budoucnost, co bude, až kurfiřtovo stipendium dojde.

 

Katalogizace Stochsovy sbírky mu zajistí 100% proslulost, před časem neznámý Němec na pohled se stane autoritou na čich všech výhod a výhodných příhod, členem římské Akademie San Luca, londýnské Society of Antiquity a cortonské Etrusca academia. O jeho soudy stojí i renomovaní a zkušení sběratelé a vůbec tím neprohloupí. Jen občas je ovlivní subjektivně laděná vkusná záliba. O Raffælovi již byla řeč. Winckelmann vedle něj zcela nekriticky obdivuje svého kámoše Antona Raphaela Mengse, módního i výstředního malíře, i přes to, že jej svými kousky občas přivede do trochu trapné náhody. A pak má ještě jednu slabost. Sám sebe. Je dost po německu ušito ješitné jelito.

 

 

HERCULANEUM

 

Již déle než deset let probíhá pátračka v hlubokých štolách u podnoží Vesuvu za pomoci desítek chlapů z příkazu krále obou Sicilií Karla III. po uměleckých skvostech Pompejí a Herculanea. Zavinila to vlastně jedna slavná veselka. Dcera saského kurfiřta Augusta III. Marie Amálie Kristina opustila otcovský dvůr a v roce 1738 se vydala za svým manželem Karlem III. z bourbonské dynastie do Neapole. Ve svém novém zázemí brzy vyčmuchala zajímavé sochy, které sem byly dopraveny z náhodných nálezů při výkopech poblíž Vesuvu. V roce 1709 hloubili v docela nevýznamné vesnici studnu a přitom narazili na antické mramory. Po čase však „žíla“ seschla a ve vykopávkách se již nadále nepokračovalo. Nová panovnice si však aktuálně ráčí schrastit další poklady a manžel jí fakt nemá důvod v tomto manýru nevyhovět.

 

Oddíly vojáků se ozbrojily krumpáči, muklové ani neceknou a hloubí podzemní štoly. Královna může být spokojena. Brzy bylo nabíledni, že bohatá naleziště antických památek hluboko pod zemí je zaniklé Herculaneum, že nálezy vynesené z undergroundu o kus dál zdobily kdysi dávno město Pompeje. Zvěsti o pokladech se rychle rozšířily. Zvědavost vzbuzuje i nález 1800 papyrových svitků. Nalezli poctivě vedenou knihovnu. Ale co obsahuje, to se dá jen spekulovat. Karel III. své muzeum, kam shromažďuje veškeré nalezené rarity, obklopil nepodplatitelnou hradbou kustodů. Nikdo nesměl vstoupit, nikdo si nemohl nic přivlastnit, ani obkreslit.

 

Winckelmann navštívil Neapol celkem čtyřikrát, pokaždé však odjede zklamaný a rozladěný. Nepustili jej vrtat se do obsahu dovnitř. Vznešeně znějící tituly Komisař pro římské starožitnosti a Písař jazyka řeckého otevírají jaksi zabouchnuté brány jedině v Římě. Tady se to jmenuje Neapol. Vrací se sem kdykoliv se mu naskytla příležitost, ale se zděšením pozoruje, jak se praktiky necitlivého zacházení se starožitnostmi ani trochu nezměnily za ta léta. S poškozenými papyry jako s cáry milované Sáry se zachází jako se smetím, i když možná obsahují neznámá a ztracená díla učenců Sofokla, Eurípida, Aischyla… A přitom v samotné Neapoli žije muž, který je pomocí zvláštního přístrojku „podobného rámu jakého užívají parukáři v praxi“, umí milimetr po milimetru natáhnout a bezchybně přečíst!

 

Své poznatky sepíše ve dvou otevřených dopisech a litaniích a po jejich zveřejnění si může být jist, že jej neapolský dvůr nebude mít o nic raději. Ale to nic nemění na skutečnosti, že nálezy z Herculanea a Pompejí, které ostatně dodnes nejsou definitivně uzavřeny, podstatně rozšíří znalosti o světě antického umění i prostého života starých Římanů. Ať už si své tajemství bude Karel III. střežit jako zatvrzelé oko v hlavě býka, nepatří jen jemu.

 

 

DĚJINY UMĚNÍ ZMIZELÉ CIVILIZACE

 

Winckelmann se obdivuje klasickému Řecku. A přece se do Řecka nikdy na zkušenou nevypraví. Bál se snad, že tam nenajde to, co si tolik vysnil, vybarvil, přimyslel? Kolik let už prožívá osudy vzdálené Attiky nad záznamy jejích současníků. Zná je takřka důvěrně. Snaží se alespoň představit slavné sochy Feidovy, Práxitelovy, Skopovy. Tolik by je chtěl pozorovat vlastníma očima. Nikdo se jim nevyrovná, i když asi již dávno je po nich veta. Jsou pro něj vrcholem vrcholné dokonalosti. Copak jim může konkurovat drážďanské rokoko?

 

Drážďany. Už tam začal pracovat na objemném a vyčerpávajícím díle věnovaném dějinám umění starověkých národů. Pomalu, opatrně formuluje své záměry v závěry, třídí chaos promísený dokonale s mythologií, hledá prameny známých tvrzení a popisků, zanechaných pro následníky od klasiků. Pomalu přibývají kapitoly, ve kterých se zamýšlí nad vznikem umění a jeho odchylkami u jednotlivých národů, popíše materiály, které mají umělci k dispozici. A pak se přes umění Egypťánků, Féničanů, Peršanů a Etrusků přenese do Řecka. Samostatnou kapitolu věnuje řeckému umění a uvede ji jednoznačně – O důvodech a příčinách řeckého umění a jeho prvenství před ostatními národy té doby.

 

Ve své práci nezapomene pochopitelně ani na umění Říma, hlavně tyto partie po návštěvě Neapole předělával k lepšímu. A ještě mu zbyla spousta nevyužitého materiálu. Uplatní jej při dalších vydáních, každý den se přece dají kdekoliv čekat a čerpat novinky, bude muset své Dějiny stále upgradeovat, víc vygradovat, vylepšeně doplňovat…

 

Zatím se však raduje z vydání prvního, které mu jeho nakladatel poslal z Drážďan před vánoci v roce 1763. A s ním i přátelé Albani, Mengs… Jak se na sebe tváří Winckelmann s Mengsem? Vždyť teprve nyní se dozvídají, že jeho opěvované „antické malby“ znázorňující Dia s Ganymedem i dvě další, jsou falzifikáty jako vyšité, které mu Mengs s malířem Casanovou úmyslně škodolibě podsunuli jako nuly. A on jim naletěl na vějičku…

 

A pak se dozví o ohlasu, který jeho dílo vzbudilo v Německu. Přátelé mu dokonce nabízejí správu Kabinetu starožitností a medailí u pruského dvora. Váhá, ale dilema rozlouskne jedině Bedřich Veliký. Plat, který Winckelmann tvrdošíjně vyžaduje, sníží na polovic. „Málem jsem udělal hloupost!“ odtuší s ulehčením scientist JJW. Vyvázl z maléru.

 

Ale přece jen se do severní Evropy jeho maličkost vypraví. Pohrává si s nápadem vykopat Olympii. „Mým úmyslem je zapůsobit na uskutečnění podniku v Élidě, abych dostal pomoc a podporu, takže bych mohl po příslušném sultánově fermanu (Řecko spadá pod nadvládu Turků) zahájit se stovkou brigádníků vykopávky na stadiónu.“ Vydá se na některé německé panovnické dvory, setká se i s Marií Terezií ve Vídni. Odváží si zamlžené přísliby. A pak cestu přeruší a vrací se opět do Říma. V Terstu čeká na nalodění na loď… a je tam zamordován jako nevěřící psisko.

 

Jeho Dějiny umění starověku znamenaly pro jeho uměnímilovné současníky i pro dobu pozdější jeden z průkopnických popudů, zkoumání minulosti bylo postaveno na kvalitativně vyšší stupínek. Dnes už jsou pochopitelně překonány. Ale den jeho narození je úředně stanoven, aby se ctil jako svátek řady archeologických nadací a společností. Winckelmannův den je příležitostí k udílení slavnostních poct.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Bůh s námi (Občasný) - 20.2.2015 > zajímavé
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 20.2.2015 > prt> dík příteli
<reagovat 
j.f.julian (Stálý) - 22.2.2015 > Víš čím se vyznačuje grafoman, tím že píše a píše aniž by ty bláboly někdo četl!
mně stačí 1 řádka a vím, že jsem nalezl primitiva. Ještě ti oznamuji, že tím, když urážíš všechny okolo si nezjednáš respekt a váhu, nezačnou lidé číst ty tvé plky, vím že to nevíš, takže ti dávám radu zkušeného!!!

Body: 1
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 23.2.2015 > johnky> raději se ani nevyjadřuj, jsi jen humusácký (kulisák??), co zapáchá jak homeless
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter