Děvucha su já šlonska
ojčizně hodně odrodilá
však ke mším na louky
k Lučině, já stále chodím
bo vodou té vody žulté
maminka mě křtila. A na gurnom konci
dnes není dědina, ale přehrada
Žermanická. Tu ja přeplavala.
Ba, pravda, tolikrát.
A čis su já? Enem napoly Moravka.
Z rodu Tobolů, z rodu Stankuszů.
Do rodu Mokrošů provdaná. To byli
nějací zpiťaři. Těch krčem po kraji
slezském, co vlastnili,
a co jich probendili.
Však juž je vše jinak. Darmo naříkat.
Pro ten raz já jsem po našimu
zapomněla. Jak Petr svatý jsem
třikrát zapřela, a kohut nekokrhá
a kury šly už spát. A z břehu vylila
se Lučina, Ostravica i Opavica.
Tož, kurňa
vypij, synku, te slivky,
u Moldřiků pálené
žol ti nebude, zapij červa,
šenkýř už zívá, však nělza zavirat
bo jest jak praví bibla
po srdci, po zákonu se tak stává.
A co tak skoro zvečera
robí šlonská dcerenka?
Po falešnu zpiva,
a neni tuze švarna.
Pánubohu rouhá se,
to je jisto, je to kača.
Při skočné muzice
utrácí svá mladá léta
v krčmě na stole tančí
jako ňáká taká
a v očích chlopků
rozkvitá.
|