|
Dopisy
“José! No tak, dej sem ten dopis. Já vím, že mi ho závidíš, protože tobě by nenapsala ani stará elfka, ale už to není vtipný! Nenuť mě použít nějaký kouzlo. Počkej, to není fér, já sem tě aspoň varovala, jestli to uděláš, do smrti s tebou nepromluv im!”
“Tak to by mě vážně ranilo!”
“Do smrti na tebe NEpřestanu mluvit.”
“Tady ho máš.”
“Dík.” Qena roztrhla obálku a vyndala hustě popsaný list papíru.
“Ahoj miláčku, ty mě asi neznáš, ale já bez tebe nemů-”
“Neplácej blbosti! Vůbec nevim, o co tomu člověku jde. Píše, že mě hledal a teď si pro mě přijde, že je už blízko – asi nějakej maniak – a odvede mě domů, ke své nové rodině. Prý sem mu propadla životem v okamžiku, kdy jsem zabila svou matku. Taky mi nabízí lepší život – hm, tak ne, prý ten dar přijmu ať chci nebo nechci – a nadějnou budoucnost… ”
“Tady to někdo přepísk s tequilou. Je tam podpis?”
“Hm, nějakej Ang Awen Kwan. To nezní ani španělsky ani kečuansky.”
“Třeba je to Francouz.”
“Seš vtipnej jako zoofilní elf, co tvrdí, že je božsky krásnej! (h – pozn. autora)”
Velká ručička se pohnula o kousek nahoru a splynula s malou, kuchyňské hodiny ukazovaly půlnoc. Pak se ozvala rána (že by kukačka?). Francisco rozespale došel k oknu a vyhlédl ven, další rána. “Ještě chvíli a vyrazíš mi dveře, pak ti ovšem budu nucen vyrazit zuby.” Šaman vyskočil a dopadl kupodivu měkce jen pár kroků od tmavé postavy. “Omlouvám se pane, ale je to důležité.” V tom si Francisco všiml, že starý pošťák křečovitě svírá zažloutlou obálku.
“Co je to?” Chente sklouzl pohledem na své ruce a pak zpět na Francisca. “Dopis, pane. Alfred se právě vrátil z Centrální pošty, měl přiletět až ráno, ale dostal tuhle obálku, že ji má doručit hned, protože ráno už by mohlo být pozdě, nevím, pane-” “Díky Chente, tady máš. Běž za Alfredem a řekni mu, ať je za hodinu připravený ke startu, pospěš si.”
Francisco osaměl. Vyhodil obálku do vzduchu, pak následoval jasný záblesk a hořící cáry papíru se zvolna snesly k zemi. “Tohle jeden z nás nepřežije!”
O hodinu později se na ploše mezinárodního letiště v Limě setkali čtyři osoby.
“Kam to bude, pane Ramiresi?” Zeptal se Alfred Binns, pilot místní poštovní pobočky, a jak se snažil o veselejší tón, znělo to až ironicky. “Do Amsterodamu, Alfrede.” Odpověděl Francisco tichým, nervózním hlasem. Pilot se na chvíli zamyslel a pak začal nahlas počítat: “Teď je něco po jedný, v Arubě budem okolo-” “Bez mezipřistání, nemáme čas.” Šaman ho provrtal očima, pak ještě tišeji dodal: “V Amsterodamu doplníš palivo, zatímco si vyřídím pár věcí, potom budem pokračovat do Londýna.” Binns jen otevřel ústa,chvíli trvalo než se zmohl na odpověď: “Ale, ale to je, to je víc než čtyřiadvacet hodin letu, a to nepočítám-” “S tím si nedělej starosti, taky sem lítal. Popovídáme si až budem ve vzduchu, teď jenom ztrácíme drahocenný čas. Nasedat!”
Pokud si Binns myslel, že Ramires potřebuje pár dní dovolené, pak byli obě osoby na zadních sedadlech přesvědčené, že potřebuje dobrého psychiatra. Nejen, že naprosto nechápali, proč si mají o půlnoci zabalit kufry, daleko víc je udivovalo, že se Francisco rozhodl tak narychlo odcestovat do Londýna, aniž by se o tom s nimi poradil, nebo jim své konání alespoň trochu osvětlil. Nakonec se ale přece jen dočkali.
“Pamatujete si na Yolu? Quen asi ne, byl jí jeden rok, ale ty bys mohl José, co říkáš, pamatuješ si na ni?”
“Jo, asi jo. Proč?”
“Yola, moje teta, byla asistentkou jistého Awena-”
“Kwana?” dodala Qena a očekávala jistou odpověď.
“Proč si řekla to jméno, Quen? Znáš někoho takového?” Francisco teď vypadal, že každou chvíli omdlí. V bledém obličeji se mu odrážela matná záře noční oblohy, která vracela odlesky kontrolních světel starého letadla.
“Ne,vlastně ani ne.” Odpověděla váhavým tónem a zvažovala, zda má nějaký význam zmiňovat se o dopise, který považovala spíše za nejapný žert, než za skutečnou hrozbu.
“Co má znamenat vlastně ani ne?” Do tváří se mu pozvolna začínala vkrádat přirozená barva.
“To jako, že nikoho takového neznám, tedy, alespoň ne osobně.” Dodala ještě Qena, tentokrát již pevnějším hlasem. “Napsal mi dopis.” To by mu jako vysvětlení mělo stačit.
“Co v něm bylo?” Vyhrkl a tentokrát to vypadalo, že to s ním sekne doopravdy.
Když mu mladičká šamanka stručně převyprávěla obsah dopisu, tvářil se pořád stejně zmateně, jenom mezi tím (nejspíš nějakým kouzlem) dokázal obnovit alespoň minimální srdeční činnost.
“On si nedělal legraci, pokud o tom ještě pochybujete. Proč jste mi o tom neřekli dřív, třeba bych ji ještě stihnul varovat?”
“Koho?” Vykřikli oba současně.
“Yolu.” Opět ztišil hlas a vyprávěl jim o všem, co se stalo od toho teplého červencového dne před jedenácti lety.
“A jak víš, že už nežije?” Otázal se José, když Francisco zakončil své vyprávění zprávou z MEDE o nalezení Eryela Awena a jeho sledování, které odhalilo spousty zločinů, jichž se od svého záhadného zmizení dopustil.
“Stálo to v tom dopise, který mi přinesl Chente, napsala ho už dávno. Pokud by se mi ten dopis dostal do rukou, znamenalo by to, že ona a její muž jsou po smrti. Bál jsem se toho dne, kdy jej dostanu.”
Hra na schovávanou
V Amsterodamu se Ramires spojil s MEDE a zajistil ochranný program pro obě děti. Sám se pak vypravil do Londýna, aby se pokusil vystopovat Awenovi bývalé kontakty, které ho přivedly do Prahy a pak do Sarajeva. Trvalo mnoho měsíců, než se dostavily první úspěchy. Francisco odhalil některá Awenova napojení na několik upířích klanů. P ak bylo dlouho ticho, do MEDE přestaly proudit jakékoli zprávy o Ramiresových pohybech, děti mezitím dospěli a ochranný program opustily. Quen se vydala na moře, na svých cestách se seznámila s Umijaki, ta ji později představila jistému společenství runnerů žijících v Seattlu, tam se taky momentálně zdržuje. José požádal o azyl a zůstal v Británii. Awen se doposud nepokusil o žádný další kontakt. Francisco se pohřešuje.
“Ramires.”
“Ahoj José, tady Quen.”
“Zdar, jak žiješ?”
“Žiju. Víš jak jsem ti jednou řekla, že si vtipnej jako zoofilní elf, co tvrdí, že je božsky krásnej?”
“Hm, a co?”
“No, víš, potkala jsem tady spoustu novejch lidí a taky pár elfů.”
“A kdy budeš rodit?”
“Ha, ha, ha. Už jsem ti říkala, že jsi směšný…”
“…jako zoofilní elf-”
“Ale to sem vůbec nechtěla říct.”
“Že by si vymyslela něco vtipnějšího?”
“Vtipnějšího než Tukan?”
“Kdo je Tukan?”
…píp píp píp…
|
