|
“Maruško, už sis oblékla ty bílé šatičky?”
“Ano maminko,” odpověděla holčička poslušně a předstoupila před shromážděnou rodinu.
“Té to sluší, úplná princeznička,” rozplývala se babička. “Jenom tu mašličku jí, Emilko, trochu narovnej.”
Paní Emílie si dcerušku přitáhla k sobě, upravila jí šatičky, narovnala záhyby na punčoškách, a posunula jí mašli v tmavých vláskách.
“Pche, je naparáděná jako dort,” ušklíbl se Pepík.
“Závidíš, že já tam jdu a ty ne,” kontrovala Maruška.
“Ccc...my tady budeme mít s Přemkem lepší zábavu, že jo, brácho?” obrátil se Pepík na nejmladšího sourozence, kterého Maruščina velká příležitost viditelně nechávala zcela klidným.
“Hlavně ať se neumaže,” strachovala se babička. “Dej na ni, Emilko, pozor!”
“Neboj se,” uklidňovala ji dcera. “A co ty, Josefe, podívej se taky na ni!”
“Ano, ano, je krásná!” zvedl hlavu od novin otec rodiny. Docela už se těšil, až manželka s dcerou konečně odejdou a on si bude moci skočit zakouřit, tentokrát bez zbytečných řečí, které při tom vždycky poslouchal.
Konečně vyrazily. Město bylo celé svátečně vyzdobeno a Marušce připadalo, že část té slávy padá i na ni, protože ona, právě ona má letos deset let!
Sluníčko, na říjen ještě docela silné, jim svítilo na cestu, když se ubíraly k tramvajové zastávce. Paní Emílie si posunovala klobouček na hlavě a neustále se ohlížela, aby se její dcera opravdu, nedej bože, nezašpinila.
Naskočily do tramvaje, koupily si lístek a usadily se. “Maminko, a opravdu ho uvidím?” tázala se Maruška zvědavě i bojácně.
“To víš Maruško, to víš, že ano, vždyť kvůli němu tam budeš!”
Holčička se zatetelila blahem. Zrovna ona, úplně obyčejná Maruška, bude středem takové slávy!
Pak vyskočily z tramvaje a dále se vydaly pěšky. Na nádvoří už mířily davy lidí a Marušky se pomalu zmocňoval strach, jestli svou roli dokáže dobře splnit.
A už byly tady. “Výborně, ať se zařadí sem!” navedla ji paní s přísným obličejem, za jejímiž zády stálo už několik řad vyšňořených holčiček v různobarevných šatečkách.
Maruška pocítila lehké zklamání. Ono jich tu bude ještě tolik jiných? S trochou nepřátelství se podívala na ostatní děvčátka. Jak si to představují, narodit se ve stejném roce jako ona?
Poslušně se ale zařadila a vzala za ruku holčičku v modrém, stojící vedle ní.
“Potom se vrať sem a čekej, rozumíš?” naléhala maminka. “Já si tě přesně tady vyzvednu, jasné?”
Maruška poslušně kývala. "Jsem na tebe hrdá," pošeptala jí maminka a naposledy jí narovnala stuhu ve vlasech.
“Tak děvčata, pěkně se seřaďte, teď přijde vaše chvíle. Ty v těch růžových šatečkách, trochu víc doprava, prosím. Až vám takhle ukážu, vykročíte. Půjdete pěkně přes nádvoří, bude hrát hudba, vy se pěkně usmívejte, můžete i zamávat! Hlavně, prosím vás, žádná neškorbtněte, nebo tak!”
Holčičky důležitě kývaly, vědomy si významu svého úkolu.
“Není vám náhodou některé špatně, nebo tak?” ujišťovala se ještě jednou přísná paní. Holčičky náruživě kroutily hlavami. Přece si nemohou nechat zkazit takovou příležitost, když už se tak šťastně narodily!
Maruška cítila tlak v bříšku. Hlavně nesmí nic pokazit, to by si udělala ostudu!
A pak zazněly fanfáry, paní, kráčející v čele, mávla rukou, a děvčátka vykročila. Nádvoří bylo veliké, a všude kolem se tísnily davy lidí.
A středem prostranství kráčela skupinka nazdobených desetiletých holčiček, které se dostalo té cti se dnešních velkých oslav zúčastnit.
A pak ho Maruška uviděla. Stál tam na balkoně, bělovlasý a bělovousý, usmíval se, a vypadal jako pohádkový dědeček. A mával na ni. Právě jenom na ni, nebo možná na všechny holčičky, ale nejvíce ze všech určitě jenom na ni, jedinou, a ona zvedla ručičku a také na něj zamávala.
Potom se průvod děvčátek přesunul na další nádvoří, aby ustoupil vojákům a dalším, kteří se těšili na svůj velký okamžik, kdy předstoupí před pana prezidenta.
“Maruško, jaké to bylo? Neudělalas mi ostudu, neudělala!” Paní Emílie k sobě radostně tiskla svou dcerušku, která si stále ještě neuvědomovala, že všechna ta sláva, které byla na chvíli středem, už skončila.
“Maminko, to bylo krásné!” objala matku kolem krku. “A mával na mě, mával!”
“To mám radost, to mám radost!” rozplývala se paní Emílie. Uchopila dcerušku za ruku. “Pojď, zajdeme si do cukrárny k Myšákovi, to se musí oslavit!”
A tak skončil Maruščin veliký den.
| 
