Rita VII

 

„Světla města jako pochodně. Tam v dálce. Jsem tak daleko. Světla jako to hezké
v životě, světla a všude okolo černá tma.“

Pláň, rovina, planina. Někam k obzoru, až na kraj světa. A zpátky. Na kraj světa a zpátky.
Věty, které jsem slyšela ve snu, byly tři. První byla „ztratila jsem se ve tmě“. Další dvě
na ni navazovaly. Zapomněla jsem. I ve tmě se dá žít. Občas. Nakonec všichni jsme tak
trochu ve tmě, než nám ji rozsvítí světlo toho druhého. Jako nádech a výdech. Občas. 
Všechno je přece v pohybu, nemůže se to zastavit. Ani moje srdce se nemůže zastavit.
Nevěřím, že se krása, i když někdy tak bolestivá, může zastavit. Chci mluvit s Vesmírem, 
s matricí, s gravitačním šumem. S hologramem měsíce (proč je k nám asi pořád jen jednou
stranou). Je ticho. Zapomenuté ticho ve mně. Když se myšlenky a „procesy v mém procesoru“
zpomalí. Napadají mě tyhle věci. Jde to odněkud zevnitř. Jsem z větší hloubky, než si myslím,
že jsem. Mám víc dimenzí a jsem si andělem i člověkem i robotem i peklem. Jedno z těch slov,
vět, co jsem si ze sna nevybavila, bylo „tajemství“. A i ono je jen půlka krásy. Někdy je to ale
všechno k zešílení, vidět to. Jo a být na sebe tvrdá. Na ty druhé taky.

 

      Vzpomínky, sny, cíle, radost, bolest, existence.. Aspoň něco.

      Vzpomínky, sny, cíle, radost, bolest, existence, oheň. Někdy ano. Občas.

      Vzpomínky, sny, cíle, radost, bolest, existence, oheň, inspirace. Jak děsivé být si partnerem
v dialogu. Vyhořelá intelektuálka, vyhořelá magička. Malá ustrašená noc.

      Vzpomínky, sny, cíle, radost, bolest, existence, oheň, inspirace, sdílení.

 

Za ruku s tebou a jdeme někam k obzoru. Tvoje ruka v mé. Moje ruka v tvojí. Jeden pro
druhého, jako nádech a výdech. Slunce pomalu zapadalo, barvy krajiny byly měkké a výrazné,
s odcházejícím světlem. Vítr listí ve stromech. Bude tma. Ale zítra zase vyjde slunce a přijde
další den. Nový den, který třeba i zničíme, ale spolu. Plakat se dá i štěstím, nevěděla jsem to.
Nevím všechno, já vím. Necítím všechno, já cítím. Noc strávená ve společných vizích. Vychází
nové slunce. Zase je den. Jako nádech a výdech. Do nekonečna. Věřím tomu.

 

malá čarodějnice

 

nad kouřícími toxickými skládkami
světa i sebe

 

 

 

soundtrack: http://www.youtube.com/watch?v=AIvl79VbnGg