Zbývaly poslední chvíle tmy. Byl jsem
vykloněný z okna a si říkal, že po
týhle cigaretě se do toho pustím, ať už to mělo být cokoliv. Zavolám jí,
napíšu jí, půjdu za ní na konec města, který byl tehdy už tak blízko, nebo si
povlíknu peřiny. Spousta zásadních věcí, který nějak tušíte, že
v budoucnosti budou. Jenže nezle čekat, že se prostě stanou.
Z budoucnosti nikdy nic nevstoupí do přítomnosti, aniž bychom po tom sáhli
a vytáhli to z ní. Každý šluk jenom oddaluje život, který chceme žít. A
ten se stejně jako to cígo postupně vypařuje, ubývá.
Marlene mi jednou řekl: „Většina lidí
žije od minulosti k budoucnosti. My
ne. Víš, já jsem třeba do sebe ztracená, zacyklená existence. Moje budoucnost i
přítomnost jsou zhuštěné do jednoho bodu. Vtáhnu do sebe všechno, co se ke mně
přiblíží a zničím to. Jako by to nikdy nebylo. Všechno začíná a končí u mě. Ty
to tak nemáš. Vláčíš s sebou svou minulost, ale tvá přítomnost na ni
přestala v určitém okamžiku navazovat. Nepokračuje. A proto nemůžeš mít
budoucnost.“
Vždycky jsem si uvědomoval silněji, jak
moc je bez ní každý den prázdný a bezvýznamný, když nebylo koho opíchat. Když
jsem se nemohl na někoho tvářit, že jsem největší frajer na světě. Když jsem
neměl pocit, že by stačilo projevit jen trochu citu a za jediný večer by se do
mě kterákoliv osudově zamilovala. Když jsem nemohl aspoň na chvíli předstírat,
že dokážu dát něčímu životu smysl, jen abych měl pocit, že ten můj nějaký má.
Myslím, že všechno, co jsem kdy udělal
směřovalo k ní. Včetně mého příchodu do města. Všechno, co dělám dnes, je pro
ni. Myslím, že jsem spojil svůj život se smyslem toho jejího, abych mohl nějak
přežít. Pořád doufám, že najdu něco, co mě k ní přiblíží.
Vzbudil jsem se a ona spala nahá vedle
mě. Ležela na boku a levé stehno jí cudně padalo přes pravé. Nahota nikdy
nebyla tak upřímná. Mezi těma vlhkýma betonovýma stěnama, kam lidé chodili
sušit svý věčně poskvrněný prádlo, ležela nekonečně čistá a nádherná, jen pro
mě, na plátech polystyrenu, který ještě ten den někdo vzal a přilepil na zeď
domu. Možná to byl stejný dělník, který stál na lešení za jejím oknem, když
pozděj ten den vycházela ze sprchy a ukázala se mu nahá. Proč? Protože měla
pocit, že její tělo ztratilo hodnotu stejně jako porno na internetu.
Ten okamžik v šeru před svítáním byl
nejsvětlejším okamžikem mého života. Miloval jsem ji a než usnula, řekla mi, že
ona miluje mě. Ještě v tu chvíli, kdy tam spala, to byla pravda. Věděl
jsem to. Sice to tak cítila jen do chvíle, než se probudila, ale to stačilo. Bál
jsem se nadechnout, bál jsem se, že se zalknu, protože první ranní paprsky
začaly spalovat tmu.
Jeden druhému jsme ze sebe vydali
veškerou osudovou lásku, co v nás byla, co v nás zbyla. Kdyby nás tu
noc někdo ve spánku upálil, zemřeli bychom společně jako milenci. Bohužel jsme
nebyli mezi prvními obětmi. A co v noci vzplálo, s ránem vyhaslo.
V mém světě plném dýmu ze spálených
mostů byla jako voda, která vyvěrá čistá někde na úsvitu nového světa, který
měl být náš. S ní jsem se mohl nadechnout a být šťastný.
Vzbudila se a začala hledat kalhotky.
Nikdy v životě jsem neviděl nic smutnějšího, než když si je oblékala
v tom prvním ranním světle. Vždycky jsem nenáviděl rána. Ve dne je všechno
tak nebezpečně ostré snad jenom kromě rosou zvláčnělé trávy. Člověk si musí
dávat pozor, aby přežil do soumraku, kdy tma rozmaže kontury a svět je najednou
tak hebký jako byla její bledá kůže. Jak tam stála a paprsky obtékaly její
tělo, měl jsem skutečně pocit, že ona je celý můj svět a že linie jejího těla
je jeho horizontem. Měl jsem ho nadosah.
Když jsem byl malý, miloval jsem velké příběhy o lásce. Proto
jsem je chtěl žít, když jsem vyrostl.
Byla jako první jezerní hladina. Vyvěrala
nedotčená a tyrkysově čirá. Přišel jsem k ní celý rozervaný. Rány vytvrzené
krustou krve, prachu a syčícího popela. Byl jsem špinavý. Ona byla živá, svěží
a vydechovala radost a naději.
Nikdy jsem se neměl nadechnout v její
blízkosti. Ale jak hladina stoupala ke mně, klesal jsem já k ní. Ta
přitažlivost byla naprosto zdrcující. Rvala končetiny, trhala kůži i
s masem, ohýbala kosti, vyškubávala nehty a zpomalovala čas, jako když se
snažíte dělat rychlé pohyby pod vodou.
Nikdy jsem se neměl chtít do ní ponořit a
omýt si rány ze všech těch rán u všech konců všech světů. Světů, které jsem
vystavěl kolem falešných božstev, protože jsem hledal svůj vlastní mýtus o lásce.
Zničil jsem ji, když jsem se ji pokoušel získat. Od té doby už nikdy nepřišlo
ráno, kdy bych se vzbudil a měl chuť zachránit svět. Dokud nepřišla noc, kdy
jsem neměl na vybranou.
Já už mám svůj mýtus o lásce a je
nešťastný. Ale miluju ho. Stejně jako jsem miloval a miluju ji. Nic na tom
nezmění ty zástupy skvělých a pro někoho jiného osudových žen. Nejde to. Byla
to ona. Milovala život a já jí nedokázal dát takový, jaký by si zasloužila, ani
jí ho zachránit.
Nemůžu se ubránit pocitu, že za to mohlo
naše město. Nikdy jsem nežil ve městě, kde by lidé byli tak od základů
nešťastní. Plesnivé zatuchlé sklepy, ve kterých jsme často nacházeli aspoň
nějakou útěchu, protože v bytech bydleli lidé, se kterými jsme žili. Ty
sklepy v sobě tak zuřivě zadržovaly všechny ty pohlavní pachy, kterými se
nakonec muselo zalknout celé město. Někdy si myslím, že za to mohl náš nezdraví
vztah k sexu. Jakkoliv jsme ho mezi sebou navzájem milovali víc než sami
sebe.
Na okno dorážel kouř s výčitkou. Připojil
se ke mně marlene a narušil moji sebelítostivou retrospektivu. Díval se na mě
tím zbožným pohledem. Kdyby mohl padnul by mi k nohám a odříkal jednu
z těch šílených modliteb, kterými za úsvitu končili ty své psychotické
večírky.
"Někdy myslím, že jsem milosrdný, že
zachraňuju světy v posledních chvílích," řekl a potáhnul si
z cigarety stejně zhluboka jako někdo, koho na poslední chvíli zachránili
před utonutím.
„Hele, já vím, že si myslíš, že se dokážeš
vyrovnat bohu. To ale neznamená, že se jedním taky staneš,“ opověděl jsem mu
v jedný z těch svých nečekaně hlubokomyslnějších chvilek.
„Ničíš životy.“
„To říkáš, protože mě miluješ.“
Byli jsme tak vysoko nad městem, že ani
jeden z nás neměl strach z kolemjdoucích. Zmohl se ale jen na marné
vydechování kouře na okenní tabulku, která nás dělila, když jsme se vykláněli
ven. Ani kouř z jeho cigarety se nemohl dostat k mým rtům.
„Vzpomínáš si ještě na dobu, kdy nám
ránem dny začínaly?“ Bylo už moc světlo na to, aby tu denní dobu mohl někdo
nazvat nocí. Ale zároveň ještě příliš šero na to, aby to mohl být den.
„Spolu jsme nikdy nic takového nezažili.“
„Vždycky jsem s tebou chtěl
posnídat.“ Byl to ten čas, kdy dialogy
přestávají dávat smysl. Vědomí je nespojité. Rozpadá se a z trhlin, které
se v něm objevují, vyvěrají ty nejupřímnější lidské okamžiky. Je něco
nádherného na tom, jak dokážete někoho pochopit mnohem líp, když mluví
nesmysly. Důležitý je kontext. A ten si buď uvědomujete, nebo ne.
„Tanči.“
„S tebou.“
„Drž hubu a tanči, čubko!“ Tehdy jsem tam
ještě byl s ním a chtěl jsem, aby to věděl. Říkal jsem si, že soucit by ho
zabil. „Tanči a ser na rána.“
|