Sotva člověk dospěje - ostré líce a sladké roztažené kouty

vynesou ho do nebes epitet a kouzel.

Procházející lidé zněli jako noty, nepatřící do

naší partitury.

Zem o něco blíže byla

 klenba mračen odpěnila zpět do nicoty

oblaka se stala jezerem Labutím

a tvé dýchání bylo královským orchestrem

    hřálo.

_________________________________________________________________

Sotva chlapec - jemné ženské dlaně pohládne

spřežení veršů samo cestu najde si.

Ze strun kytar otupělé polštářky mých prstů

mýdlovým větrem přitkly se na tvou kůži

přejely  verše po papírovém ubrousku

a jen tahem opakovaly své slabiky

znějící jazykem milování

jehož jsou tvé hedvábné dlaně příčinou.
__________________________________________________________________

Sotva se dotknou - vzplane celé století

a nezáleží v ničem nic. Jen hoří.

Poznaly sudičky básnická srdce jistě

a nechaly shořet svět okolní

když rty dotkly se a přivřely

zachutnaly přesně tak sebejistě

jak kýmsi nazvaná rozkoš

práškem cukrovým.

Takovým Rimbaudovským způsobem.