Co se o půlnoci děje u zdi obory

Poryvy vytavily díry

do černého ementálu nebe

vytahují se a stahují rolety

v oknech

za nimiž v bezstropých polích

zraje dýně měsíce;

valchami louží

táhnou šlehy pantografů:

tehdy se vrací i Vypich

mezi obzory do světa lidí

Brány až výhružně dokořán

strnulé chlopně

půlnocí pozastaveného srdce

naditého hořkou tmou

a v komorách rachotí

šelesty nočních ptáků

V tenkém kuželu světla

pokradmu rozvíjejí se mapy

po napuchlé zdi -

stovky metrů struktur

bez legendy

a chomáče mlhy

otírají o mě

svá halucinogenní chapadla

Před srpnovým svítáním

jejich pramocné sestry

hnízdí v rákosí

a život leží kdesi celý

za zamlklými lesy

a až z nich na druhé straně

vyjdu ven do mokrých luk

bude letní den

na věky věků

a zvuk zvuků zalehne vše:

anglický roh neurčité touhy

Ale já teď jedu domů

předstírat že nezbyl jsem tu

na dožití

špalky o ráfky dřou

jak dřou o sebe někdy

semafory v Praze a mraky nad Prahou

a přes to všechno noc co noc

před zrcadlem o zem biju hlavou

že jsem ještě sítí nepropadl

a křižáka v jejím středu

zaříkávají děti

když rozcuchané

mluví ze spaní