MAX

JEDNÁNÍ PRVNÍ

"Jsem otrokem svého stínu," postěžoval si Max.

"Uprostřed pláně, asi kilometr od vesnice, stála dřevěná rozhledna," a já obdivoval, jak nespořádaně dokáže přeskočit k jinému tématu.

"Pravdu o tom, proč tam stála jsem se nikdy nedověděl. Jen nějaké povídačky a mýty," odmlčel se na chvíli. Měl jsem čas všimnout si v jeho tváři toho výrazu, který cosi skrývá.

"Jako v té knize..., no, a jednou, když jsem se poprvé odvážil vylézti až nahoru, poznal jsem, co to znamená být umírajícím ptákem."

Tak jsem konečně pochopil, že Max celou dobu přemýšlel o té holubici, co před něj nedávno spadla z nebe na chodník. Max měl trochu posunuté vnímání světa, což se mimochodem dodnes vůbec nezměnilo. Mrtvou holubici vykládá jako symbol šovinistické děvky, kterou dnes ještě potkáme a bude v tom okamžiku zpívat. Říkám, že kdo nevidí výraz v Maxových očích, když vám vysvětluje, že inspirace je následkem přímých odpovědí na otázky kmenů Imhunhe, bude si myslet, že je blázen. Takové stanovisko odmítám a pozoruji pěkný výhled z rozhledny uprostřed pláně, zvané Maxem: "Pláň".

JEDNÁNÍ DRUHÉ

"Viděl jsi někdy tolik opovržení?" zeptal se mě. Zavřel jsem oči.

"Ano viděl."

"Kde? Kde!? Slyšíš, kde?" začal mnou najednou Max cloumat, dychtíce po odpovědi. Ale jelikož jsem se zapřísáhl, že se to nikdo nedozví, neprozradil jsem své vzpomínky ani Maxovi. Místo toho jsem vstal ze sedadla a zatleskal. Max byl vždy velmi mile potěšen, když se mu tleskalo, i postavil se a uklonil. Divadelní sál byl prázdný.

Tak jsem naposledy viděl Maxe a od té doby už nikdy.

JEDNÁNÍ TŘETÍ

Po jeho smrti všechno utichlo a mlčelo deset let. Já jsem se nechal přejmenovat na Maxe, až si někteří mysleli, že vůbec nezemřel. Často jsem vedl dlouhé rozhovory o sobě a Maxovi a často se mi stávalo, že jsem se spletl tak, že jsem Maxe zaměnil za sebe. Což posluchače mátlo a uprostřed hovoru třeba polekaně vstali a já je musel ujišťovat, že jsem vlastně nezemřel a nejsem teď Max, nýbrž Max. Obvykle se pak uklidnili a hovořili jsme dál.

Také s Maxem jsem občas hovořil a na tomto místě musím přiznat, že ani já jsem si občas nebyl vůbec jist, zda kdy Max někdy žil a zda jím nejsem já. Naštěstí mě pak Max přesvědčil, že tomu tak není a vyjádřil potěšení nad náhodnou shodou jmen jako byla ta naše.

JEDNÁNÍ ČTVRTÉ

Max si vždycky myslel, že ví všechno lépe než ostatní. Kupodivu jej i přes tento nedostatek měli ostatní rádi. On je ale rád neměl. Byl přesvědčen, že se chovají divně a blbě a že neumějí prosadit ve svém životě změnu. Proč se bavil zrovna se mnou jsem nikdy nepochopil. Snad proto, že v mnohém jsem mu byl velmi podobný. V lecčems jsme se však rozcházeli.

Max byl syn své matky. Své vyprávění mu vlastně věnuji pouze proto, že jeho život a smrt, dá-li se to tak nazvat, mě velmi pomohly vyrovnat se se svým vlastním já.

Jak říkám, Max byl synem své matky a synem neznámého otce. O jeho sourozencích nikdo neměl ani ponětí a sám Max se nikdy v tomto ohledu nijak nevyjadřoval.

Pokud by měl být Max nějak popsán, snad jenom mohu říci, že přesně tak, jak vypadá jeho jméno, takový byl on sám. "Prostě Max," říkával vždy s oblibou.

JEDNÁNÍ PÁTÉ

Někdy jsem míval pocit, že Maxe zná celý svět. A napadlo mi, proč Maxe snáší, když jej Max tolik nenávidí. Honila se mi hlavou spousta myšlenek a Max je stavěl naopak a v jiných úhlech a z jiného materiálu a jiných slov, než jak byly vyřčeny a nazýval mě Maxem, což mi nelichotilo, proč taky, když se tak jmenuji.

"Myslíš na to, na co já?" zeptal se mě, když jsme seděli na břehu jezera a pozorovali hvězdy.

"Nevím," řekl jsem upřímně, protože jsem opravdu netušil, jestli myslí na to, na co já. O hladinu pleskla ploutví ryba.

"Já taky nevím," povídá Max.

"Tak to myslím na to, na co ty," řekl jsem.

Max, a nechci si tím lichotit, nebo já nevím co, ale Max mi byl vždycky vděčný za tato slova a mnoho jiných. Jelikož on, jakoby chtěl slyšet zrovna to co mu říkám. Jakoby odpovídal on sám sobě. Jako bych Max byl já a on mnou. Ale pak vstal a nahý vstoupil do jezera a odplaval na druhý břeh, který byl vlastně, že šlo o jezero, pořád jenom ten jeden.

JEDNÁNÍ ŠESTÉ

Ještě před jeho smrtí jsem se setkal se svou matkou. Než Max umřel, prorokovala jeho věčnost. Max stál opodál a nevěnoval mé matce žádnou pozornost. O tu svou se už vůbec nezajímal. Je těžké odhadnout, kdy ji viděl naposledy. Především proto, že bylo těžké odhadnout kolik je Maxovi let. Záležeti na mě, řekl bych, že Max je, přesněji řečeno existuje, už od začátku. Byl-li nějaký, jak říkával Max.

JEDNÁNÍ SEDMÉ

"Pojď, ukážu ti mé svědomí," povídá z ničeho nic a šli jsme tedy. Nejprve jsme se procházeli jen tak. Po papíře bílém jako sníh.

"Máš čisté svědomí?"

"Ne," otočil se ke mně a zamyšleně přivřel oči. Dělával to tak vždy, když mě chtěl poučovat. Věděl, že jsem nepoučitelný.

"Určitě znáš filozofa a spisovatele Isaaca Stocka."

Nikdy jsem o něm neslyšel.

"Tady začínáme," rozmáchl rukama po bílém listu papíru, v jehož středu jsme nyní stáli.

"Konej, piš a znač ve svém svědomí. Vykládáš si své svědomí podle toho jak v něm umíš číst. Z tohoto listu papíru nikdy nevyjdeš. To raději zapomeneš, žes kdy uměl číst."

Posadil jsem se do lotosového květu a v duchu si opakoval vyřčená slova. Ta Maxova mě vždy vedla k hlubokému zamyšlení, neboť Max pro mě představoval mě samého. Max byl v těchto okamžicích mé druhé já. Na mém papíře tučně vytištěno jeho jméno.

JEDNÁNÍ OSMÉ

Stoupali jsme na vrchol hory, jejíž jméno vymyslel Max. Říkal jí Hora a nepřipouštěl, že je vysoká. Řekl, že prostě je a na tom, jestli jsme nahoře nebo dole nezáleží. Záleží na tom, kde se cítíme být a Max řekl, že se cítí být unaven a posadil se na nejbližší pařez.

Slunce nám pražilo do zad a všichni byli mrtví. Tehdy poprvé mě napadlo, že Max vlastně nemůže zemřít. Zeptal jsem se ho.

"Myslíš si snad, že jsem Bůh?" odpověděl.

Nevěděl jsem.

"Myslíš, že jsem květina?"

"Nebo závist?"

"Nebo úsměv, výklad slov, či motocykl?"

Nevěděl jsem. Uvnitř jsem křičel nevím, nevím, nevím!! A když zemřel, pochopil jsem.

"Jsi Max."

"Ani to ne," odvětil, "a krom toho, už jsme tady."

Byl to krásný výhled. Najednou všechno žilo a já se snažil zapomenout na to, kde se nacházím a byl tam, kde jsem se cítil být.

JEDNÁNÍ DEVÁTÉ

O Maxovi svěřil jsem se jediné osobě. Představě otevřené duše bez vzhledu, ale rozhodně ne člověka. Ta osoba, ať už to byl muž nebo žena, pozorně naslouchala a vnímala mě. Chápala mě. Uskutečnit představy bylo snadnější, komunikace ještě jednodušší. Věren ale zůstal jsem jediné skutečné osobě. Určitě také proto, že jednou vyřkla to, čeho bych se sám asi nikdy neodvážil.

JEDNÁNÍ DESÁTÉ

Max patřil všem a zároveň nikomu. Zkuste vlastnit něco, co vám nepatří nebo nemít to co máte. Hloupé? Max si to nemyslel. Byl tím odporný a zároveň krásný, protože nikdo neuměl ztělesnit harmonii protikladů tak jako to uměl on.

Byl sebevědomě schopen ztělesnit vše. Byl jednotvárný a byl nedefinovatelný. Ne tak jako moje představy. Ty byly. Ale u Maxe se o této samozřejmosti dá pochybovat. Hrál si s pojmy a slovy a představami. V jedné větě shrnul, že to co říká má smysl, že žijeme z přirovnání, že přirovnáváme k neskutečnému, že o tom hovoříme, že hovoříme o ničem a nic co říká, tedy nemá smysl.

A jediný, kdo dokázal Maxe poslouchat jsem byl já. Cítil jsem, že bych chtěl říct přesně to, co říká on, ale že to neumím. Další indicie k tomu, co vedlo mou imaginární osobu ke svým závěrům. A to co vedlo k vyústění myšlenkového pochodu u mě, bylo ještě prozaičtější. Byl to Max, imaginární postava, Isaac Stock a já. Představa by mi řekla, že ještě mnoho jiných, až na celý svět.