„Černé díry, kupujte černé díry, malé i velké, hmotné i hmotnější. Kupujte černé díry!“ vyřvává z megafonu hlas a dodávka si to šine ulicí, čistou, uspořádanou jako z reklamy na úklidovou službu.
Petr stojí na krajnici, zvedne ruku a zamává.
Automobil zastaví. Vystoupí chlápek. „Tak jakoupak si vezmeme?“ zazubí se na zákazníka.
„Nic velkýho, něco pro domácnost. Hlavně levnou, a aby dlouho vydržela, poslední se mi po dvou letech zhroutila.“
„To je mrzuté,“ odpoví mužík, dobře si vědom záruční lhůty. Zaleze do auta, chvíli se přehrabuje mezi krabicemi, až jednu z nich vytáhne a strčí mu ji pod nos. „Tahle je pro vás jako dělaná. Novej model, schroupe všechno.“
„Kolik?“ zajímá se Petr.
„Dvacet tisíc.“
Protáhne obličej. „To je trochu dost, za takovou dírku, ne?“
Obchodník obrátí oči v sloup. „Chcete ji nebo ne? Levnější najdete v bazarech, ale ty nevydrží dlouho.“
Petr se zamyslí. O tom něco ví. Když narazíte na špatný kousek, přestane brzy fungovat. Několik takových mu stále smrdí ve sklepě. Přikývne. „Tak já si ji vezmu.“
Doma přístroj vybalí a postaví k lednici. Vypadá jako přerostlé vejce, kterému někdo odřízl vršek, ale místo žloutku, se pod ocelovou skořápkou kroutí a přelívá realita jako malta v míchačce.
Oloupe banán, slupku hodí do černé díry. Ta jí bez jediného zadrhnutí schlamstne. Dobré, Petr se potěšeně usměje, sebere ze stolu staré papíry, zbytky jídla, a vše pošle za slupkou. A vůbec by to tu chtělo trochu poklidit…
… v jiné realitě, čase, na stejném místě …
„ … ode dneška máš domácí vězení a basta! Tohle už není možný!“ vyčítá žena malému chlapci.
„Ne mami, to ne, mami, já se polepším!“
„Už jsem řekla! Zítra po škole hnedka domů a hotovo,“ rukou zašátrá v aktovce, na něco narazí, „co je tohleto, proboha?!“
„Fakt nevím, kde se to bere!“ oponuje plačtivě chlapec.
„To mi ani neříkej, Petře!“ zhurta zakončí diskuzi matka a vytáhne zelený chléb s ještě zelenějším salámem. „Stará svačina? Fuj! A ukliď si ze stolu tu šlupku a papíry, máš tady furt bordel jako v tanku!“
|
