Adamovo prokletí

Vysedávali jsme spolu jednoho babího léta,

Váš blízký přítel, krásná jemná žena.

A vy a já, a hovořili o poezii.

Řekl jsem: "Verš nám možná zabere celé hodiny;

A pokud se ten čas nezdál být jak chvilka,   

Naše stehování a párání byla jen malá násobilka.   

Raději jděte do morku svých kostí  

Lámejte kámen, vydrhněte dlažbu kuchyně  

Jako starej chuďas, za každého počasí;   

Neb vyslovit sladké zvuky společně

Je víc než všechna lidská dřina, a ještě   

Jste zváni lenochy

hlučnou partou bankéřů, kantorů, a kněží   

Jste básníky vzývajícími svět světem umučení."

                                           A následně

Ona krásná mírná žena kvůli které 

Mnohá srdce zasáhne žal   

Když zazní sladký a smyslný její hlas   

Odvětí: " Narodit se ženou znamená-

Ač se o tom ve školách nemluví-

Že je radno usilovat o to býti krásní.'

Řekl jsem: "Je jisté, že od Adamova pádu se nevyskytl

Kloudný fešák, musíme se hodně lopotit.

Bylo i mnoho milenců, kteří si mysleli, že láska by měla být   

Stvořena z nejvyšší galantnosti

Ze samých vzdechů  a citací s učenými pohledy   

Ze starých krásných knih s dvornými zvyky;   

Jenomže ty mezitím už dávno zplaněly."

Seděli jsme vrostlí ve jménu lásky do ticha;   

Spatřili jsme zmírat poslední žhavé uhlíky světla,   

A chvějící se tyrkysovou oblohou  

Vznášel se měsíc jako by byl lasturou   

Vybělený vodami času, které se zvedaly a opadávaly   

Kolem hvězd a tříštily se na dny a roky.

Myslel jsem jen na vaše ouška:   

Jak jste krásná a velká byla moje touha 

Milovat vás po starém dvorném způsobu;

Všechno vypadalo šťastně, přesto jsme dospěli do bodu

Znuděného srdce jako ten vydutý měsíc

brázdící oblohu.

Adam's Curse

We sat together at one summer’s end,

That beautiful mild woman, your close friend,   

And you and I, and talked of poetry.

I said, ‘A line will take us hours maybe;

Yet if it does not seem a moment’s thought,   

Our stitching and unstitching has been naught.   

Better go down upon your marrow-bones   

And scrub a kitchen pavement, or break stones   

Like an old pauper, in all kinds of weather;   

For to articulate sweet sounds together

Is to work harder than all these, and yet   

Be thought an idler by the noisy set

Of bankers, schoolmasters, and clergymen   

The martyrs call the world.’

                                          And thereupon

That beautiful mild woman for whose sake   

There’s many a one shall find out all heartache   

On finding that her voice is sweet and low   

Replied, ‘To be born woman is to know—

Although they do not talk of it at school—

That we must labour to be beautiful.’

I said, ‘It’s certain there is no fine thing   

Since Adam’s fall but needs much labouring.

There have been lovers who thought love should be   

So much compounded of high courtesy   

That they would sigh and quote with learned looks   

Precedents out of beautiful old books;   

Yet now it seems an idle trade enough.’

We sat grown quiet at the name of love;   

We saw the last embers of daylight die,   

And in the trembling blue-green of the sky   

A moon, worn as if it had been a shell   

Washed by time’s waters as they rose and fell   

About the stars and broke in days and years.

I had a thought for no one’s but your ears:   

That you were beautiful, and that I strove   

To love you in the old high way of love;

That it had all seemed happy, and yet we’d grown   

As weary-hearted as that hollow moon.