Život je jako levná prostitutka postávající na rohu ulice a pokuřující nedopalky povalující se na kraji chodníku. V pravé ruce drží zapalovač a z úst ji visí ten chabý článek rozkoše, který do sebe táhne jak umírající doušek vzduchu. Uvědomuje si, že má jen chvíli, než všechno skončí. Ta prostitutka je nádherná žena, která ví, že její život nemá smysl, dokud vedle ní nezastaví další auto, z okýnka se nevykloní muž s lehce nabubřelým výrazem a nepozve ji k sobě. V tu chvíli prostitutka vyflusne filtr dokouřené cigarety spolu s trochou nahnědlých slin od nikotinu, povytáhne si sukni a nastoupí na sedadlo spolujezdce. Tahle jízda bývá krátká a většinou nepohodlná. Prostitutka ví, jak málo je místa pod volantem řidiče, je neuvěřitelně těžké vměstnat tam hlavu a ještě s ní pohybovat. Dřív bývala věřící, modlila se, aby v tom nejlepším zákazník nenaboural a ona nezemřela se smradlavou rybou v hubě. Po pár letech pochopila, že by to bylo to nejlepší, co by jí mohlo potkat, prostě by skončilo její trápení a při troše štěstí by při té jízdě připravila toho muže svými zuby o chloubu, což by vedlo k tomu, že v případě, že by přežil, byl by stejně v mnohých ohledech mrtvý.

Anna milovala svůj život, dokud nepřišla o téměř o všechno, jediné, co jí zbylo byla jednopokojová garsonka, na záchodě byla hadice od sprchy a odvodní kanálek, což se hodilo obzvlášť po nocích a ránech flámů, jelikož se umyla hned při tom, kdy ze záchodu vytahovala svou opileckou hlavu. Alkohol způsobil, že neměla dostatek peněz na další živoření a tak musela vypadnou z garsonky. Dostala za to pár balíků peněz a mohla by snad i začít nový život, kdyby jednoho rána neusnula pod mostem. Probudily jí horké polibky kolemjdoucího a Anna neměla kvůli své opilosti pražádnou sílu se bránit. Po chvíli ji opustil odporný zjev, ale pachuť nečistoty se usadila v Annině těle a jediné, co jí zlepšilo zkažené ráno byla bankovka povalující se vedle její pravé boty. Zvedla jí a vložila si jí do podprsenky. Tu jí nikdo sundavat nebude. Protáhla se a natáhla si vyhrnutou sukni. Byla zmačkaná a na zadní straně byla bílá skvrna, rychle zasychající, Anna jí seškrábla prstem a zvedla se. Vydala se k nejbližší samoobsluze, kde si koupila dvě krabice levného vína a Dunhillky. Zapalovač neměla, ale řekla si, že najde dalšího všiváka, kterej jí rád zapálí. A měla pravdu.

Cestování je jako nevyléčitelná nemoc, jakmile to jednou okusíte, vrhnete se do toho víru, stane se téměř nepředstavitelným, abyste se z něj vymotali. Ona svoboda spočívající v přemíře volného času je neuvěřitelně okouzlující. K ránu přijdete do hostelu, lehnete si na postel s pomačkaným prostěradlem a obnaženýma peřinama, skopnete ze sebe boty a jak jste přišli, tak i usnete. V poledne se probudíte, vlezete si do vany, smejete ze sebe smrad putik a zaschlé šminky, což vám dodá svěžest na dalších pár hodin bílého dne a pak přijde čas vyrazit. Na recepci se odhlásíte a jdete. Na zádech máte baťoh se zápisníkem a sníte o psacím stroji, nebo alespoň funkčním počítači, kde byste mohli vyklepávat průjmy svých myšlenek, ale chápete, že jediné, co máte je papír, tužka a další noc, kdy se opijete a necháte kolemjdoucího, aby vám zapálil a třeba zaplatil drink. V lepším případě usnete na toaletě s hlavou v záchodě a vzbudí vás příchod uklízečky, která se vás pokusí spláchnout. V horším případě skončíte na toaletách s někým, kdo vás pozvrací ve všech možných způsobech. Život je nechutnej, když nemáte cíl.

Dřív jsem snad věřila na krásu nevinnosti mysli, ale když mi bylo patnáct, pochopila jsem, že to co mě doposud obklopovala byl bohapustý blud. Nicméně jsem se stále pokoušela najít svou cestu ven, zpátky do té nádhery světla. Nepodařilo se. A jak se roky táhly dál, jak guma ve starých teplácích ještě starší ženy, jejíž bradavky velkých prsou jí visí téměř u kolen, pochopila jsem, že tenhle svět mi nachystal spoustu zkoušek, kterýma jsem měla ještě projít a bezúhonně to rozhodně být nemělo. Mnozí tvrdili, že mě to utuží, měli pravdu, jen netušili v jakém smyslu to bude. Ne, že bych se někdy obtěžovala s vysvětlováním toho, co se honilo v mé mysli, nebo proč jsem se honila za lidmi, na kterých mi nezáleželo a místo toho se s grácií vzdávala těch, které jsem milovala. Byla jsem to já, šílená holka s rozcuchanýma vlasama a úsměvem našitým na tváři. Navenek jsem věřila v krásu světa a vedla pozitivistické řeči, připomínající mému skutečnému já jako dětské žvatlání. Byla jsem cynik. A pořád jím jsem. Co naplat, život je kurva, protože kdyby byl jen děvka, byl by moc jednoduchý.

Párkrát jsem slyšela konspirační teorie z úst lidí, kteří mě sotva znali, jak je možné, že ještě žiju. Neobtěžovala jsem se s odpovědí, jak bylo mou zvyklostí, jen jsem pokrčila rameny a myslela si své. Jsem mrtvá, chodící zombík, přežívající v tomhle zchátralém těle, tvářícím se na první pohled jako živé. Omyl. Ono mladí pučící v mé hrudi, je pouze pučící vztek na to, co se ze mě stalo. Nenávidím onu naivitu, kterou ve mně někteří vidí. Ale nevymlouvám jim to, je jednodušší splynout s davem, když si lidé myslí, že máte starosti podobné jejich a věříte v lepší budoucnost. Je mi těch lidí až téměř líto, jak si neuvědomují, že zatímco se honí za svým snem, mění se v křečky běhající v kleci po svém vrzajícím kolečku, které se dřív nebo později ulomí a oni zemřou, prostě do nich z ničeho nic narazí auto jedoucí v protisměru a jediné co po těch lidech, milujících život, zůstane bude krvavá skvrna na přechodu, která po pár dnech zmizí. A postará se o ni déšť nebo kola projíždějících aut, která roznesou ten červený prach po celém městě. Ten člověk bude mrtvý a přesto bude žít v drobných částečkách vzduchu. Další, rádoby živí lidé budou vdechovat smrt.

Všichni říkají, že nejvíc produktivní jsme během chvíle, kdy jsme zdraví, ale neuvědomují si, že během oné produktivní doby nemáme nic lepšího než honbu za něčím co je pomíjivé. Muži se honí za sukní a ženy auty. Pravdu dí ten, kdo říká, že muži bývají úspěšnější. Však si jen zkuste běžet za autem, když je v plné rychlosti a není to předpotopní škodovka. Nemoc je nejlepší částí života. Můžeme se beztrestně válet v posteli a pokoušet se o činnost, která nám ve všedních dnech mnohé neříká a tváří se jako myšlení. Máme nezkutečně nádhernou příležitost ponořit se do sledu událostí odehrávajících se v našem malicherném životě a uvědomit si, kde děláme chybu, těch chyb bývá spousta, takže je naprosto pochopitelné, proč lidé nechtějí být nemocní. Nechtějí přemýšlet, nechtějí si uvědomovat, že jejich cíl je dávno v tahu. Jejich jediným cílem je smrt, To je to, kam míří, to je místo, kam míříme všichni. Ať už rychleji, nebo pomaleji. Hlavně mi tady prosím netvrďte, že po životě nás čeká jiný život, A i kdyby ano, co je mi po tom, teď žiju tady, je možné, že za chvíli uklouznu ve vaně a rozbiju si hlavu, nebo spáchám sebevraždu na zubní niti mé matky. Ale mnohem pravděpodobnější je, že budu žít ještě pár desítek let a až bude čas odejít z tohodle světa, vzpřímeně se postavím a spolu se svými deníky zapálím i svoje ztrouchnivělé tělo. A tak jediné, co po mně zbyde, budou zvrácené vzpomínky společnosti, která bude pokračovat ve své teorii zvané: "Ona byla blázen."