Blues padlé Kurtizány
Mé oči jsou
vyhaslé,
jak
lampy na Kampě,
má
duše je strhaná,
jak
struna vohraná.
Šaty
měl na míru,
a duši
z plezíru,
už ho
teď nevídám,
jen ho
dál proklínám
a ty se
mě mé srdce ptáš drze proč?
Protože
ten pán se teď doma pyšní
jako by
byl páv,
neláká
ho už moje postel lechtavá,
po
mladší jeho srdce žízní,
snad jí
má dost rád,
a já,
já jsem jen padlá Kurtizána co svůj život prohrála.
Řikal,
že bude mým pastýřem,
mému
tělu, i duši malířem,
že moc
hebkou kůži mám,
tak ať také
jiným ochutnati dám.
Dělám
to prý pro náš svět,
který
hodlá se mnou obletět,
já
bláhová věrně poslouchám,
a za to
ho teď proklínám,
a ty se
mě mé srdce ptáš drze proč?
Protože
ten pán se teď jiné klaní,
jako by
byl král,
neláká
ho už moje postel lechtavá,
už
nejsem jedna z jeho nejpřednějších,
nejkrásnějších
dam,
a co
jsem?
jsem jen padlá Kurtizána co svůj život prohrála.
To když
jiný ke mě uléhal,
on
netečně se vždy usmíval,
říkal
prý potřebuje peníze,
jeho
kšeftům se prý daří zle.
Byl to
můj páníček,
nó spíš
velkej hajzlíček,
dík
jemu neřest v srdci mám,
a za to
teď proklínám,
a ty se
mě mé srdce ptáš drze proč?
Protože,
ten pán má teď merglí víc než dost,
„voslintanej
bankéř“ se v nich koupe a chce prý bejti sám,
proto
musím pryč i z jeho života,
už
nejsem dost zajímavá,
prej
jsem starej krám,
jsem
padlá Kurtizána, a pro jiné zas vyschlá šlápota.
Tak
roky mi rychle utíkaj,
nedohoníc
více ten slibný ráj,
já ho
už vlastně ani neproklínám,
jen
sebe sama zaklínám,
a
zpívám sobě tuhle blues,
co
zkomponoval autor zvanej hnus.
|