|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Několik myšlenek na Jakuba
Autor: Pes (Občasný) - publikováno 27.2.2014 (11:24:05)
|
|  |
Jakub znal Tomáše přibližně tři roky. Seznámila je kamarádka Petra, se kterou se tehdy často vídal.
Ze začátku se zdálo, že jsou každý úplně jiný. Jakub se jevil jako energický a aktivní, zatímco Tomáš se zdál klidný a přemýšlivý, Jakub byl hubený a vysoký, Tomáš měl střední postavu. I tak se ale dalo najít něco, co měli oba společné, například to, že si oba dva čas od času povídali (každý s někým z okruhu svých známých a přátel) o Faulknerovi a různých jiných umělcích, nebo to, že jim oběma nepřipadal moc zábavný film “Scény z manželského života” od Ingmara Bergmana, nebo, že ani jeden z nich nedočetl knihu “Americká tragédie”, protože je po nějaké době přestala bavit.
Existovalo mnoho jednotlivostí, které vedly ke vzniku jejich přátelství. Nejdůležitější ale zřejmě byly dlouhé podvečerní rozhovory na začátku jejich známosti, které je dost sblížily.
Tomáš věděl, co se Jakubovi před nedávnem přihodilo. Byl jedním z prvních, kteří se o jeho rozchodu s Janou dozvěděli. Snažil se mu také pomoci, chtěl, aby se tím rozchodem jejich přátelství upevnilo. Bylo ale jasné, že nejtěžší to bude pro Jakuba samotného. On se s tím bude muset vyrovnat, časem bude muset k Janě zaujmout nový vztah, protože to vypadá že se nepřestanou úplně vídat, bude muset vymyslet, co s volným časem,...
Jakub na tom nebyl moc dobře. Teď, krátce po rozchodu, o Janě musel často uvažovat. Stále tu bylo něco, co mu ji připomínalo: například podzim (trvající už tři týdny), byl totiž jejím nejoblíbenějším obdobím v roce; také umíněnost ostatních lidí, pokud byla intenzivní a pokud měla tendenci se měnit ve slovní útoky nebo v sarkasmus, mu ji připomínala, protože právě takovou umíněnost dala již několikrát najevo (byla její reakcí na to, že se jí nedařilo realizovat některý ze svých plánů); a také Tomášův smysl pro humor ho přivedl častokrát k myšlenkám na Janu - skoro pokaždé, když ho nějak projevil, si Jakub uvědomil, že Janu dokázal mnohokrát pobavit.
To, kterou část roku má Jana nejradši, nebylo ostatně žádným tajemstvím. I její přátelé a příbuzní věděli, že má podzim ráda více než jiná roční období. Tímto faktem a také skutečností, že podzim je nejlépe vidět v přírodě, si Jakub vysvětloval, proč se spolu jen tak - pro odreagování a rozptýlení - procházeli kaštanovými a topolovými alejemi v blízkosti jeho chaty nejvíce na podzim (ve městě měla pro Janu procházka obvykle jinou funkci: nejčastěji byla prostředkem k tomu, aby se dostala, kam potřebovala, na příklad do obchodu na nákup nebo na tramvajovou zastávku) a proč ve stejnou roční dobu Jana často trávila polední přestavky, kterými přerušovala práci ve svém zaměstnání, na zastřešené terase zahradní restaurace, sousedící s parkem.
Nyní seděl Jakub spolu s Tomášem v obývacím pokoji jeho domu. Jakub mu zrovna ukazoval fotky, které nosil v peněžence. Většinou na nich byl on spolu s Janou. Seznámil ho s okolnostmi pořízení některých snímků a o několik dní později, když byla vhodná příležitost, také s Klárou, která jim tehdy půjčila fotoaparát.
Tomáš řekl: „Koukám, že jsi začal o vašem vztahu konečně víc mluvil. Eva mi říkala, že jsi se svěřil pár lidem. Jak znám tvůj smysl pro humor, tak jsi se nejspíš bavil tím, že jsi je přesvědčoval o pravdivosti rafinovaných lží, které jsi si vymyslel a které se týkaly toho, co se stalo mezi tebou a Janou, a toho, jaké jsou tvoje názory na ni a na vaši nedávnou minulost, nedávnou minulost, která byla tolik naplněná hádkami a vzájemným neporozuměním, že se vlastně stala hlavní příčinou vašeho rozchodu...
Co všechno jsi o tobě a o Janě lidem nakecal?“
Když se nedočkal odpovědi, pokračoval: „Taky by mě zajímalo, co jsi o vás prozradil pravdivého. Řekl jsi někomu, proč vás bavilo chodit začátkem podzimu na dlouhé procházky městem, jejichž cílem byla někdy hospoda nebo byt některého z vašich příbuzných nebo známých? Zkusil jsi s někým probrat, jaké se vám s Janou naskytly příležitosti k tomu, abyste spolu mohli trávit více času, a to, proč jste některé z nich využili a jiné promarnili? Komentoval jsi tvrzení, podle kterého jste se navzájem odcizili – přestali jste spolu fakticky chodit – už dva týdny před svým rozchodem?“
„Myslím, že jsem o našem vztahu řekl úplně všechno, co se říct dalo.“
Tomáš až o chvíli později dospěl k názoru, že ta Jakubova věta je přece jenom něčím zajímavá: byla to věta, kterou se dalo odpovědět na každou ze čtyř otázek, které mu před chvílí položil.
Jakub se zdržel u jakuba ještě půl hodiny, potom se s ním rozloučil a zamířil do čínské restaurace, kde se chystal povečeřet. Na rozdíl od Jany nebyl moc dobrý kuchař a pořád si nemohl zvyknout, že se jím v budoucnu bude muset do jisté míry stát.
***
Středeční odpoledne. Jakubův byt. Jana si k němu přišla pro zbytek svých věcí, které ještě nestačila odvést. Jakub doufal, že díky tomu, že v jeho bytě zbyly některé Janiny věci, se naskytne příležitost k tomu aby si s ní ještě pořádně promluvil. Těď byla Jana u něj.
Nabídl jí čaj. Ona nabídku přijala a tak spolu seděli na balkóně (na stole konvice a dva šálky) a povídali si. Jana si přála, aby jejich rozchod proběhl pokud možno v klidu. Nechtěla, aby byl dramatický.
Jen tak tu seděli a povídali si. I proto byla jedna skutečnost překvapující: přestože jejich vztah trval dva roky a prošel mnohým, tak toho o něm Jakub věděl málo. Téměř nikdy neznal skutečnou příčinu toho, co se s jejich vztahem dělo, a toho, co se v něm událo. To, co mu po něm zůstalo, byly jen formální, většinou nedůležité a všední informace o tom, co zažili, a nepodložené domněnky. Částečně se to dá vysvětlit tím, že pro Jakuba bylo občas dost těžké Janě rozumět, někdy to bylo těžké i pro ni samotnou.
Jakubovo srdce bylo naplněno mírným smutkem. Vyslovil názor, že osaměle se může člověk cítit, i když je ve společnosti lidí. Ona na to měla jiný názor, byla přesvědčena (a je také všeobecně známo), že pocitu osamělosti se člověk může zbavit především tím, že bude mezi lidmi.
Jakub jí v průběhu rozhovoru dolil šálek celkem třikrát.
|
|
|
