Stěhuji se v rodné, širé lány,

v Praze velí jinačejší klany,

v Pařížské si nakupují stánky,

obsadili všechny tamní schránky,

veksláci a magistrátní ksichty

zúročují přesčasové šichty,

kdo pracuje jako ďas, ten má se

a nehrozí, že by skončil v base,

policie pomáhá a chrání,

placena je taky z jejich daní,

soudruh soudce podá pracku, chceš-li,

marně spolu do Alcronu nešli,

novináři sesmolí pak sloupek,

na aktérech ulpí drobný chloupek

a jedeme nerušeně dále,

vše to jistí ve Španělském sále,

aby člověk nemusel mít vrásky,

na myšlení máme kmotry Mrázky,

bez myšlení bývá všechno snazší,

bulí se pak nad rozlitou kaší,

případně se všechno svede na Ně,

co se shlukli ve společné straně,

občan místo zájmu o věc brečí,

statistiky mluví jasnou řečí,

zaslouženě roní slzy plazí,

vše, co ladem leží, tak se kazí,

dokonce i odpovědnost státu

povinná je pro každého tátu,

mámu, dědu, babičku, i vnouče.

Pokud necháš bez dozoru kouče,

tak se potom nediv, co tě čeká –

na Silvestra okoralá veka,

rozkradené všechno státní v Česku.

Řeky slzí na pamětní desku,

která hyzdí na Národní loubí,

lhostejnost se s bezuzdností snoubí.

Poslal básník na březové kůře,

uvidíte, bude ještě hůře,

tak se asi máme na co těšit,

leda, že zas básník ztratí sešit.