***
Schyluje se k dešťi. Pod olověnou poklicí mračen tu a tam přeškrtnutou černou šmouhou to vře horečnatým chvatem. Vzduch se téměř nehne, ale všechno živé rychle hledá úkryt před blížící se bouří. Lidé spěchají dlouhými kroky do hranatého bezpečí svých domovů a hejna štěbetajících vrabců se melou v přítmí hustých korun odkvetlých šeříků.
Stojím nehnutě na malém betonovém nástupišti s nohama v nánosech prachu a nedopalků cigaret. Zamyšleně mávám za starým, námahou sténajícím autobusem. Čí je ta ruka, co mě zdraví v odpověď ? Ale jo, už si vzpomínám.
Lokty v písku. Oči do tmy. Ústa ve výkřiku, který ještě nazazněl. Neboj!
Když autobus se zlověstným skřípáním zmizí za řadou zubožených, prachem silnice rdoušených, topolů, ruka mi unaveně klesne. S vypětím sil ji nacpu do kapsy kalhot a nahmatám krabičku cigaret. Jednu vytáhnu a zapálím si. Rozhlédnu se po ulici. Je prázdná. Jen zaklapnutí domovních dveří kdesi za mými zády přeruší strnulé ticho pozdního odpoledne.
Vykročím k domovu. Písek mi skřípe pod prošoupanými podrážkami starých tenisek. Pak se první dešťové kapky utrhnou z obří inkoustové louže. Za chvíli nasupená mračna vyhřeznou vroucí obsah svých útrob a déšť udeří vší silou o zem. S rachotem se srazí s vyprahlou vozovkou, oplaká dlažbu kostrbatého chodníku a udusá omšelý trávník před starými ušmudlanými činžáky. Prásknou poslední okenice a já, snad jako jediný, zůstanu stát na ulici. Pomalu se vrátím na zastávku a posadím se na oprýskanou lavičku.
Znatelně se ochladilo, promočené triko mě studí a lepí se mi na záda. V malém prostoru vykousnutém do téměř souvislé vodní opony chatrnou stříškou autobusové zastávky sedím ještě dlouhé minuty, kolena přitažená k bradě. Déšť stále s buldočí vytrvalostí doráží na pokroucený plech nad mou hlavou. Zapálím si další cigaretu, natáhnu nohy daleko před sebe a zavřu oči.
Stébla trávy ve vlasech. Výkřik do dlaně. A zaklíněná těla.
Dokouřím cigaretu a odhodím nedopalek do kaluže vytvářející se u mých nohou. Vlezu si do rohu plechové boudy. Sedím s hlavou mezi koleny a…
Ruka přibitá k zemi. I druhá. Její křehkost ji zrazuje. Ne!? S borovými šiškami do zad. Tápe. Mlč! Oči slité do písku.
Musel jsem usnout. Je po dešti. Topoly stojí u silnice dál, jen jsou nějak čistší. Ta zelená už není šedá. Šlapu kalužemi. Snažím se nestoupnout do spár mezi dlaždicemi letitého chodníku. Ubíhá mi pod nohama, voní prachem a deštěm.
Voní potem a strachem. Chvěje se. Ani hejna komárů už nevadí. Shrbená v ponížení.
Jsem doma. V chodbě je ještě poměrně chladno. Svléknu si ještě stále vlhké triko a hodím ho na hromadu špinavého prádla. Jdu do ložnice. Položím se na postel. Deka je příjemně prohřátá od slunce. Vnímám jen to teplo a horečné tepání krve na spáncích. Zavřu oči. V pokoji je ticho, jen hodiny ukusují jednu vteřinu za druhou. Za oknem se město probouzí zase k životu. Černá mračna se rozplynula do bolestné modři jasné oblohy. Vstanu a jdu k oknu. Venku projíždějí auta, voda jim odstřikuje od kol. Chvíli jen nehnutě stojím a sleduji to sílící mravenčení venku. Pak zatáhnu žaluzie a schoulím se do zmuchlané deky.
Promiň. Prsty do vlasů. Nesměle. Teď? Vlasy mlčí. Zmateně.
Posadím se na kraj postele. Hlavu v dlaních. Zase jsem usnul. V ložnici rozřezané tenkými proužky světla je dusné horko. Jdu do koupelny a dám si studenou sprchu. Posadím se do vany a nechám na sebe téct ledovou vodu.
Cestou mezi kmeny. S tichem v korunách stromů. Ona dva kroky napřed.
Vylezu z vany a osuším se. S ručníkem ovázaným kolem pasu dojdu do kuchyně. Posadím se ke stolku u okna. Topoly dál hlídají kraj silnice. Otevřu okno. Slunce se odráží v kalužích. Odvrátím hlavu do prázdné zdi. Měl bych něco sníst. Otevřu lednici ale při pohledu na jídlo se mi zvedne žaludek. Zaklapnu ji a znovu se posadím.
Ruka odžene strach. Zamává a klesne. Unaveně. A zbytek smyje déšť.
Zazvoní zvonek. Srdce mi jako vždy poskočí. Kdo by to mohl být ? Opatrně jdu do chodby. Kukátkem není nic vidět. Otevřu a tam stojí ona. Dívá se na mě. V tom pohledu je otázka a prosba.
“Už to nikdy neuděláš!?”
“Já…ne…”
“Nesmíš !”
“Já…vím…”
“Pane…?”
Malá holčička. Dva culíky a ušmudlaná pusa. Dívá se na mě. Šibalská jiskřička v oku.
“Tady.”
Podává mi cosi v drobounké pěstičce. Rozevře ji. Je v ní klíč.
“Ta holka říkala, abych vám to vrátila.”
Vezmu si klíč a zaklapnu dveře. Ještě zahlédnu její pohled. Otočí se a peláší ze schodů. Klap !
*** |