|
|
|
Nebe Autor: Oplatka (Stálý) - publikováno 26.2.2003 (20:19:15), v časopise 14.3.2003
|
| |
NEBE (Heaven)
Když v roce 1996 zemřel v pouhých pětapadesáti letech vynikající polský režisér Krzysztof Kieslowski, zůstal po něm kromě několika mimořádných filmů také scénář, napsaný společně s Krzysztofem Pisiewiczem. Scénáře se později chopil německý režisér Tom Tykwer, Kieslowského obdivovatel (v jehož snímku Lola běží o život bychom našli řadu podobností s Kieslowského Náhodou), a s mezinárodním štábem podle něj natočil v roce 2002 snímek Nebe.
Pro Kieslowského příznivce, litující brzkého skonu režiséra, se tak nečekaně objevila nová možnost vidět něco nového, co vychází z jeho díla. A přiznejme, že Tykwerovi se v mnohém podařilo zachovat Kieslowského ducha, přestože to znamenalo, že se v mnohém musel zříci vlastního režijního rukopisu.
Sledujeme tu příběh, aniž bychom zpočátku chápali souvislosti a motivace. Vidíme mladou ženu, která podomácku vyrábí bombu, uloží ji do tašky, vyjede do výškové budovy, tam se nechá nahlásit v kanceláři u jakéhosi muže, strčí bombu do odpadkového koše, sjede dolů a zavolá mužově sekretářce, aby si šla dolů zamknout auto. Vzápětí zavolá na policii a nahlásí jim, že v kanceláři zmiňovaného muže vybuchne bomba. Oznámí jim své plné jméno a zavěsí.
Neví, co se v té chvíli děje nedaleko. Odpadkový koš totiž vysype uklízečka do svého vozíku a míří s ním k výtahu. Dveře se otevřou, v kabině stojí muž se dvěma malými dcerkami. “Tak to raději počkám na další,” reaguje žena. “Ne ne ne, tady je místa dost,” ujišťuje ji tatínek s úsměvem. Dveře výtahu se zavřou...a pak už se budovou rozlehne ohlušující rána.
Po zuby ozbrojené komando pak zatýká ženu uprostřed noci v její posteli.
Přichází policejní výslech. Ke všeobecnému překvapení začne žena mluvit anglicky a dožaduje se svého práva na to, protože původem je Angličankou. Překvapení vyšetřující s pohledem na její pas zjišťují, že “je opravdu Angličanka.”Nezbývá jim tedy, než vést vyšetřování v angličtině, přestože Phillipa, jak se obviněná jmenuje, viditelně italsky rozumí. A shodou okolností je jediným, kdo v místnosti angličtinu zvládá, mladičký strážník Filippo, který je sice synem vysoce postaveného policisty, ale v práci teprve začíná. A který se do Phillipy poté, co se ve chvíli, kdy zjistí, že zabila nepravé lidi, zhroutí, nesmírně zamiluje.
Při dalších výsleších se dozvídáme, že Phillipa je učitelkou na základní škole, a že svým činem se chtěla pomstít bezohlednému drogovému dealerovi, který zavinil smrt jejího manžela a také její malé žákyně. Protože zmiňovaný dealer je vysoce vážený a postavený muž, nikdo z vyslýchajících nebere její slova vážně, naopak se snaží zničit důkazy, které by mohly její slova podpořit. Jediným, kdo jí od začátku věří, je Filippo, který dojde postupně k rozhodnutí pomoci jí dostat se z vězení. A nejen se dostat ven, ale také sprovodit ze světa toho, u koho se jí to zatím nepodařilo a kdo si to tak jako tak zaslouží.
Štvanci se tak posléze stávají oba dva – a oba pak s vyholenými hlavami unikají na italský venkov, do krásné přírody, aby si užili volnosti, o které vědí, že je pouze dočasná...
Neobvyklý vztahový rámec, kriminální podtext a bolestná morální dilemata upomínají na někdejší Kieslowského díla, zejména na jeho nepřekonatelný televizní soubor příběhů Dekalog. Podobá se mu i pomalé rozkrývání příběhu, postavy, o kterých se nedozvíme nic více, než co o sobě samy říkají, skutečnost, že motivace i vysvětlení dějových zvratů si domýšlíme sami. Zároveň je ovšem Tykwerův film doslovnější – když se Phillipa vyznává v kostele z toho, co všechno udělala v životě špatně, působí to poněkud nadbytečně. Soudíme ji podle jejích činů a projevů, nikoli podle polopatistických řečí o morálce a jejích chybách. Patetické výroky o zkaženosti světa tu nejsou potřeba, učitelčin příběh o tom vypovídá sám. A Kieslowski by se, jak se domnívám, nikdy nedopustil toho, že by nám přímo ukázal scénu ve výtahu – vytáhl by ji před ženiny užaslé oči až při policejním výslechu, kde by působila dostatečně silně a mrazivě bez toho, že bychom tatínka s roztomilými holčičkami viděli na vlastní oči.
Snímek je také akčnější, než jsme bývali u Kieslowského filmů zvyklí – vidíme tu po zuby ozbrojená komanda, policejní vrtulníky, zkrvavené mrtvoly. Jistě, že do zvoleného příběhu to vše zapadá, ale možná bychom ani nepotřebovali vidět tolik zakuklených mužů, abychom si uvědomili nebezpečí, které hrdiny obklopuje.
V některých situacích se pak snímek lehce zhoupává do humorné roviny – zejména tehdy, když Filippo při organizaci útěku mazaně přelstí své kolegy, nebo když v téže situaci chytře využije mladšího bratra. Ani to do ladění snímku úplně nezapadá.
Najdeme tu také jeden logický nedostatek – nikdo z policistů kromě Filippa nemá umět anglicky, přesto vyslýchající reaguje na anglicky pronesená slova Phillipy o jejích právech větou: “To je pravda, má nárok na výslech v angličtině.”
Za opravdu nevydařenou však můžeme považovat pouze erotickou scénu mezi hrdiny, kterou korunují svůj vztah těsně před závěrečnou katarzí. Záběry svlékajících se siluet pod obrysem stromu na oranžovém pozadí nebe jsou nesmírně kýčovité a působí jako převzaté z úplně jiného typu snímku.
Závěr filmu, který končí tak, jak jsme zvyklí u Kieslowského – podobenstvím, které rozhodně není řešením děje, je ale opět maximálně silný a sdělný.
Herecky snímku jednoznačně dominuje Australanka Cate Blanchettové v úloze Phillipy. Její výkon ve chvíli, kdy si hrdinka postupně uvědomuje, že zavinila smrt nevinných lidí, a prochází od nevíry přes hysterický pláč až k omdlení, patří k tomu nejsilnějšímu a nejpřesvědčivějšímu, co se za poslední rok na filmovém plátně objevilo. Její hrdinka má také zvláštní vnitřní půvab, který způsobuje, že je dokonalé krásná i poté, co si ve druhé části nechá vyholit hlavu dohola.
Herečce zdatně sekunduje GIovanni Ribisi v úloze Filippa, ušlápnutého, nejistého, zamilovaného a v rozhodující chvíli schopného radikálního kroku.
Dodejme ještě, že snímek odkazuje na nejlepší tradici Kieslowského jak tlumenou barevností, tak silnou a podmanivou hudbou, jejímž hlavním autorem je Arvo Part.
Na závěr můžeme říci, že přes všechny výtky je Nebe vydařenou poctou jeho scenáristovi.
|
|
|