Jsme snítky na stéblu černého ohně já z krajin minulých druhého břehu na břiše soumraku bělostí jehně vyvlékám nitě ven ze svého stehu.
A padám poprvé jako bych byl kámen, jenž za křídla vyměnil prach a žízním za tebe, abych pak pil písek ve sklenici na ranní strach.
Ruce tvé podobny perutím ptáků obejmou ve mně zas všechen můj stín odejdu za tebou cestami mraků až tam kde nejvíce blízko být smím.
Řekneš mi tiše pak, až začne den abych snad na zimu nebyl tu sám mé jméno hladina ze všech mých jmen a každá odpověď, kterou tě znám.
|