Golimbové

Můj průvodce vypadal zamyšleně.

Chvílemi jsem ho pozorovala. Černé oči pluly po krajině. Jakoby dávaly pozor.

„Odpočineme si?“ s otázkou se na mně podíval.

„Jistě.“ Sedla jsem si těsně vedle něj. Usmál se. Cítil moji náklonnost a snahu se mu přiblížit. Vlastně jsem se za to nestyděla, jakože jsem jindy bývala před mládenci stydlivá a plachá.

„Chceš vědět kam jdeme?“ zeptal se zas.

„Asi ano.“

„Chci jít k Jujům.“

„Proč tam?“

„Žije tam stádo Golimbů.“

„Na co chceš Golimba ?“ Zamyšleně jsem na něj pohlédla. Obyčejný člověk nemůže mít tušení, co to Golimb je. Přirovnám je ke koni, avšak k mnohem statněji stavěnému, s křídly. Říkalo se jim „Černí andělé“. Vznášeli se nad kraji, povídačky vyprávěly o tom, že přinášejí neštěstí. Měli bílou hřívu, která se neuvěřitelně leskla ve slunci, jinak byli černí. Šel z nich strach.

„Divíš se Aliur, proč chci Golimba? Jsou to nejstarší tvorové země. Poradí mi a snad i donesou tam, kam chci jít.“

„Kam chceš jít Falkhire?“ rozčíleně jsem si stoupla nad něj.

„Prošel jsem ohněm, který mě nezabil, mám moc.“ Tajemně se na mě podíval.

„A já?“ klekla jsem si pod něj.

„Musíš jít se mnou. Jsi moje druhé já Aliur, snad,“ sklonil hlavu těsně k mé, ale nepolíbil mě.

„Golimb nejde zkrotit.“ Zašeptala jsem.

„Dokážeme to.“ Vstal. Za chvíli jeho silueta mizela v zapadajícím slunci. Rozběhla jsem se za ním. Pohltil mě strach, strach všeho nového kolem mě. Šli jsme dlouho, krása naší země byla obdivuhodná. Za tři dny jsme dorazili do země Jujů – Chalkaturijkaj.

Jujové byli jiní než Huparlové. Nebyli bílí, ale víc se podobali lidem. Měli dlouhé nehty, špičaté nosy, vzrůstově se Huparlům nemohli rovnat. Jejich život byl o tolik veselejší. Jejich vesničky žily zpěvem a radostí. Huparlové byli krásní, ale smutní. Jujové tančili a jásali.

Stáli jsme s Falkhirem nad vesničkou a pozorovali její úžasný chod. Spolupráci a lásku, se kterou k sobě Jujové přistupovali. Ozval se jásot dětí.

Když jsme sešli níž, vesnička utichla a všichni nás pozorovali. Do popředí vystoupil zřejmě vůdce kmene žijícího ve vesničce. Měl dlouhé zrzavé vlasy a hrozně špičatý nos, na to se snad nedá zapomenout. Ukázal na nás dlouhým pařátkem : „Kdo jste?“

„Já jsem Falkhir a tohle je Aliur. Jsme čarodějové z Caru.“ Falkhir se postavil přede mě, snad aby mě chránil.

„Co chcete?“ zaskřehotal vůdce, ale cítila jsem, že nic zlého nám nikdo z nich nechce udělat.

„Kde najdeme stádo Golimbů?“ zašeptal Falkhir. Dav strnul.

„Dva Golimbové jsou přímo za naší vesnicí, scházejí se tam každý večer. Proč?“ odpověděla pohotově straší žena.

„Proč?“ doplnil jí vůdce.

„Chci je zkrotit.“ Falkhir vypadal tak přísně, chvílemi jsem měla strach, že se nás Jujové leknou a nebudou nám chtít pomoct.

„To ještě nikdo nedokázal.“ Zablekotal vůdce a vytřeštil své obrovské oči.

„Budu první.“

„Pomůžu vám, ale ať potom nejste zklamaní.“

„Nebojte se.“

Vůdce nás zavedl do místnosti, která zřejmě sloužila k shromáždění politické rady. Místnost byla prostorná, postavená z mohutných kmenů, uprostřed stál masivní kulatý stůl. Zasedli jsme a Jujové nás mile pohostili, jak bylo jejich zvykem.

Do místnosti vešel shrbený stařec s dlouhým bílým vousem. Čaroděj Halkabalzar byl nejproslulejším pastevcem Golimbů už celých 300 let. Bojoval v bitvě proti ohnivým Ďiblům (něco jako ďáblové). O jeho skutcích se učili začínající čarodějové jak v Chalkaturijkaji, tak v Caru.

Těžce usedl a pohlédl na nás.

„Černý princ.“ Zašeptal vysíleným stařeckým hlasem.

„Znáte mě?“ Falkhir se na něj zkoumavě podíval.

„O tobě píšou knihy, staré 500 let, o tobě a o Aliur také. Synu, konečně si došel.“

„O mě?“

„Synu, neptej se, na to musíš přijít sám,“ jeho slova přerušil blesk, bouře, „Jděte, je čas, Golimbové sestupují z nebe, jděte a zkroťte je! Holýma rukama! Ukáží vám cestu!“ stařec v nadšení vztáhnul ruce ke stropu a zběsile jimi mával, jakoby se pomátl.

„Jdeme!“ Falkhir mě popadl za ruku a rozběhl se ven. Hrozivě pršelo. Proběhli jsme až za vesnici, kde jsem vyčerpaně klesla do bahna.

„Aliur! Podívej, támhle. Golimbové.“ Falkhir ukázal prstem přímo na louku před sebe. Zářiví Golimbové probíhali loukou, od jejich silných kopyt se odráželo bahno. Hráli si spolu. Probíhali deštěm a duhou, která je obklopovala. Pak se zastavili, aby si odpočinuli a nabrali dech.

Falkhir se najednou neuváženě vrhl mezi ně. Golimbové ho zpozorovali a rozzuřili se. Začali na něj útočit. Třásla jsem se strachy, ale před mohutnými těly mě držel nejen respekt,ale hlavně pud sebezáchovy.

Golimbové smetli Falkhira do bahna. Tápal. Pod jejich kopyty ho jistě čekala smrt. Pro milovanou osobu pak zmizí i celý pud sebezáchovy. Vyděšeně jsem se vrhla přímo k Falkhirovi.

„Ustup! Ustup! Kilom de guil!“ poslední věta mi uklouzla nevím jak, ale Golimbové zůstali krotce stát. Stáli před mýma rukama, jako uhranutí. Falkhir opatrně vstal. Jemně jsem se dotkla ohromné hlavy, v jejích očích byla krotkost. Neodvážila jsem se ani promluvit, abych nepokazila krásu této chvíle.

Na kopci za námi se ozval jásot – Jujové, v čele s Halkabalzarem. Radovali se z našeho vítězství. Přestalo pršet, příroda se zazelenala.

„Říkal jsem, že to dokážeme.“ Usmál se na mě Falkhir a objal mě. Do té doby nic podobného neudělal. Nasedli jsme na Golimby a vznesli se vysoko na nebe. Bylo to nepopsatelné. Běželi jsme proti slunci.

Jediné mi pak ale ještě nedalo spát mnoho nocí, a to věta: Kilom de guil.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Byli to oni?“ zeptal se vůdce Jujů pozorující ujíždějící Aliur a Falkhira.

„Černý a Bílá? Ano, byli to oni.“ Usmál se Halkabalzar.