V davu ztracené volání
Plný domy prázdnejch duší
v metru hlava na hlavě
osaměle srdce buší
v džungli města smutno je
Po hladině plynoucího davu
zprávu v lahvi posílám
odhozena vlnou netečnosti
o zeď mlčení se v tisíc střepů rozlétá
Slova touhy pohlcena větrem šepotu
zanikají v ranním řevu klaksonů
splývám s masou, jak šedá myš
v řadě oblouzněných krys kráčím ku propasti
Slepá jak růžolící ochmýřené hole
hluchá jak stará domovnice
němá jak uplacený svědek
prázdná jak vyvezená popelnice
Tak mlhavého rána
kráčím městem stověžatým
davem stookým a bezsrdcým
jedna z mnoha - přesto sama |