Z mé černošedé tmy se stala růžová, která v podvědomí dostávala zvláštní rysy. Připadala jsem si jako bych je neznala a nikdy dříve nepoznala. Tělo neposlouchalo mámivé volání mozku po laskání a prozkoumání neznámého, až po delší chvíli uposlechly nejprve oči. Při pomalém otvírání se z růžové proměnila oslnivá žlutooranžová zář, která oslepovala a oslňovala zaslzené oči. A najednou svět dostal barvy, z nepoznaného se stal stůl, židle, bílé stěny, velké okno do zahrady. Snažila jsem se posadit, ale různé dráty a hadičky, které mě snažily udržet při životě a síle, mě nechtěly pustit ze svého objetí. Při větším škubnutí, jsem si uvědomila, že se mně opravdu něco stalo, alarm nad mou hlavou začal blikat a houkat. Během pár vteřin se k mé posteli, stojící uprostřed bílé místnosti s zelenkavým linoleem na zemi, přiřítili dva doktoři a jedna sestra. Viděla jsem jak se na mě koukají, kontrolují přístroje, ale jediné co jsem nemohla vnímat byly slova deroucí se z jejich úst. Vyděšeně jsem těkala z jednoho na druhého, zevnitř jsem na ně křičela, že jsem v pořádku a že mně nic není – neslyšeli ani oni můj hlas. Propadla jsem panice, napínala jsem se na posteli, kopala nohama, snažila jsme se odtrhnout ruce od postele, až pár hadiček se přece jenom uvolnilo. Jeden z doktorů přiskočil ještě blíže k mé posteli a chytl mě za ramena a snažil se mě uklidnit, ale zatmělo se mně před očima. Připadala jsem si jako bych upadala  do nějakého transu, který mně napovídal o tom, co se stalo. Uslyšela jsem skřípění brzd, praskot kamení pod gumami auta. Lekla jsem se svého vlastního výkřiku, který z nitra vystřelil jak blesk z čistého nebe. Trvalo mně delší dobu, než jsem se vzpamatovala a přesvědčila se, že se opravdu nacházím v nemocnici. Krvavé šrámy na rukou a sádra na mé levé noze tomu odpovídaly. Čekala jsem, že se nejdříve ukáže David, ale místo něj mě překvapila postava mé matky, starostlivá, postarší žena s propadlými a od slz smočenými tvářemi. Dnes mně připadala nesoustředěná a psychicky na pokraji sil, jako by spíš ona ležela místo mě. Těžce usedala do ratanového křesla po pravém boku postele. Sáhla mně na velký šrám na ruce, až nevydržela a z lehkého dotyku se stalo jemné objetí plné slz. Nechtěla jsem ukazovat svou slabost, ale vřelý cit lásky, který kolem mě v ten okamžik kroužil a stále více nás obě pohlcoval, protrhl i mé slané hráze slz. Obě jsme byly v nostalgii a já nevěděla na co se dříve mám zeptat, až po chvíli jsem začala.

„ Proč jsem tady? Co se stalo? Je Dav.........“ V půlce slova mě zastavila a opatrně položila zpět do postele.

„ Nejdříve se najíš a pořádně napiješ, potřebuješ sílu. V práci jsem tě omluvila a zajistila potřebné věci. Musíš odpočívat! Teď je nejdůležitější se uzdravit, pak si promluvíme dál.“ Z tašky vytáhla ovoce, čokoládu, župan, pyžamo a hygienické potřeby.

„ Přijdu zase zítra.“ Usmála se a potichu za sebou zavřela dveře.

Nevěřícně jsem se obrátila na druhý bok a po odchodu sestry, která mně dávkovala uklidňující prášky, jsem usnula. Ráno mě probudila má první a poslední návštěva. Tentokrát jsem nechtěla být odbyta, konečně jsem chtěla získat odpovědi na své otázky. Matka si sedla na stejné místo jako včera. Vypadala, že je připravená na vše. Pokusila jsem se o úsměv.„Mami, buď tak hodná a konečně mi odpověz.. Co se stalo? Proč s tebou nepřišel včera a dneska David? Doufám, že se mu nic nestalo. Nevíš, zda mi nevolal Patrik, měla jsem se mu ozvat..“ Chrlila jsem ze sebe vše, co mě trápilo. Při pohledu na mámu jsem nevěděla, zda chci ještě vůbec něco vědět. Matka se zvedla a v posunech její postavy člověk poznal, že váhá, zda nemá odejít. Otočená k posteli nakonec promluvila: „Myslela jsem, že mám ještě čas, si vše promyslet, jak ti všechno řeknu, ale..Jak vidím, jsi tvrdohlavá po otci, nic si nenecháš vymluvit a ani zatajit. Škoda, že tady není s námi, věděl by jak to má vše říct a vysvětlit.“ Otočila se ke mně. „Měla jsi autonehodu, jak jsi jela na ples, to si nevzpomínáš?Nedaleko za městem auto v protisměru dostalo ve velké rychlosti smyk a vjelo přímo do vašeho auta. Z toho máš zlomenou nohu a pár pořádných škrábanců a pohmožděnin na těle. Tak a teď se najíš a povíš mi, jak ti je.“

„Ne mami, ty mi teď řekneš, zda jsem jela sama nebo mi aspoň vysvětlíš, proč nepřišel David. Vím, že jsme se poslední dobou hádali, ale ..“ Nevím proč, ale chtělo se mně brečet, zaťala jsem zuby a čekala, co se dovím dál. „ David tam byl s tebou, Johan. Ležel ještě do včera vedle v pokoji, ale přitížilo se mu, museli ho odvézt na jiné oddělení. Je v kómatu, po důkladném vyšetření, doktoři tvrdí, že pokud se probudí, bude na vozíčku, pokud ne, tak...“ Dále pokračovat nemusela. Tiše se rozbrečela, ale já nebrečela, hystericky jsem přímo řvala. Nechápala jsem jak se to všechno mohlo tak rychle seběhnout. Snažila jsem se vzepřít přístrojům a všemu kolem mě, měla jsem nutkání všechno porozbíjet, a hlavně co nejdříve vidět svého Davida. Dlouhou dobu trvalo lékařům než mě uklidnili. Pár dnů uplynulo než se zdravotní stav Davida zlepšil, konečně jsem ho mohla navštívit. Zdravotní sestra mě vedla dlouhou zašedlou chodbou s poblikávající zářivkou, až na konci chodby se sestra zastavila a otevřela mně zelené dveře. Povzbudivě se na mě usmála a odešla. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila k posteli pod oknem se zataženou žaluzií. David měl otočenou hlavu na bok, takže mě neviděl, nejspíš nečekal, že tím tichým hostem budu zrovna já. Usedla jsem jako má matka do ratanového křesla a rozhlédla se po pokoji, byl naprosto stejný jako ten můj, až na větší technické vybavení. Nechtěla jsem jej budit, ale pouze ho vidět a slyšet pravidelně oddychovat. Najednou hlavu otočil a já v křesle nadskočila, váhavě jsem ze sebe vyloudila: „Ahoj..“ Hlas se mně zasekl. Nervozitou jsem nevěděla, co mám říkat, začala jsem tedy mírně. „Jak ses vyspal?Je ti už lépe?“ Modř v mých očích dychtila po odpovědích, těkala jsem z jeho světlehnědých vlasů na jeho bílý obličej plný podlitin. Jeho nohy byly připevněny na držadle, které bylo zvednuto do výšky, na rukou měl umístěny hadičky, které vedly ke kapačkám poblíž postele. Nebylo místo na těle, kde by nebyly buď modřiny , anebo šrámy.

„ Ahoj, dobře, dá se říct, že lépe. Ani sám nevím, co se mnou vůbec je.“ Snažil se o úsměv, který se mu ale z křeče zakřivil do bolestného výrazu. Rychle jsem se zvedla a rukou chtěla zmáčknout vypínač, který by přivolal sestru, David mě ale těsně před vypínačem zastavil zataháním za kapsu u mého modrobílého huňatého županu. Vrátila jsem se tedy zpět na své místo. Nemusela jsem se nutit do řeči, začal sám od sebe. „Neboj, nic mi není, bolesti mám často, díky lékům se to dá vydržet. Od té doby co vím, že tady ležím se mi o tobě zdá, jak jsme se zuřivě hádali v autě a najednou ty světla, skřípění brzd a zvuk hromady rozbitého skla.“ Odmlčel se a díval se upřeně na kliku u dveří. Nervózně jsem se zvedla a začala svým belhavým krokem lemovat místnost. „ Já si pamatuju jen útržky, nejvíc ale skřípění brzd. Jak se to seběhlo, mi řekla mamka, ale jinak vůbec nic nevím.“ Založila jsem ruce pod paže, usedla jsem zpět a pohupovala nohama. David se nadzvedl na loktech a udiveně hleděl na mě. Vím, že jsem v ten moment chtěla tu černou šmouhu na podlaze vyčistit pohledem. „Ty nevíš co se stalo?“ Zesílil hlas. „Tak tady slečna zapomněla co s stalo, nejspíš jí to připomenu.“ Posunul se více  na pravý bok postele ke křeslu, kde jsem seděla. Jeho obličej se dotýkal málem mého. Napřímila jsem jako školačka, která byla káraná učitelem a poslouchala dál. „Měli jsme jít ten den co se to stalo na ples, tys mě čekala doma a já jel ještě do práce. Asi dvě hodiny před samotným začátkem jsem se přijel vysprchovat, vyměnit oblečení a najíst  se. Už za městem jsi začala zase ty své stejné řeči a mě už to nebavilo, začali jsme se tedy hádat. Všechno se stalo kvůli tebe, já byl pozorný,ale ty tvé řeči, tobě snad vadí i můj nos mezi očima. Vytočila jsi mě tolik, že jsem najednou nevěděl co dělám. Ruce mi sjely z volantu a hádal jsem se s tebou, jako bychom stáli někde v místnosti. Uvědomil jsme si velice pozdě, co se děje. Ty jsi se třepala a křičela, já dupl na brzdu, ale to bylo zbytečné..“ Odmlčel se a já tiše brečela. Některé scény jsem si vybavovala, vynořovaly se mně zároveň s Davidovými slovy. „ Viděl jsem smrt před očima, ale i vedle sebe.“ Na rukou a zbytku těla mně naskakovala husí kůže. „Nejlepší není to že jsme přežili, ale to, že jsem se dozvěděl, že to protijedoucí auto řídil tvůj kamarádíček Patrik!“ Jeho slova byla ostrá a šílená. Nepoznávala jsem ho, prudce jsem vstala a přiblížila se k němu. Chytla jsem ho za paži, slzy mně kapaly po nejdelších pramíncích mých blonďatých vlasů a spodní čelist se mi třepala zlostí a napětím. „Co - Cože? Co jsi to řekl? Patrik?Doufám, že mi aspoň řekneš, že se mu nic nestalo.“ Stále jsem se na něj upřeně dívala a klepala se strachy. Zatahala jsem ho za předloktí, jako bych chtěla odpověď vytřepat. Věděl, že jeho dlouhou odmlkou mě dostává do slepé uličky. Můj stisk se stával stále silnějším. Řvala jsem stále více, ať už konečně něco řekne. Jeho pohled se vpíjel do mého bezbranného obličeje. Z milujícího Davida se stával slizký had, který si vybíral svou daň. Odfoukl si s klidem z obličeje ofinu. „Nevěděl jsem, že ti tak záleží na kamarádovi, kdyby se jednalo o mě, určitě by ses tak nestarala.“ Odfrkl a dále pokračoval hryzavými slovy. „Je skvělé tě mít tam, kde jsem tě v poslední době chtěl mít, psychicky slabou a bezbrannou. Tvá sebejistota a nezávislost na mě byla neúnosná, až teď jsem po těch letech dostal příležitost, kterou si užívám.“ Vysmekl se mně ze spárů. Poopravil si rukávy u pyžama a znovu se nadzvedl. „Nevím, jak bych ti to měl, co nejsrdečněji říct, ale tvůj kamarádíček, leží už den pod drnem. Zemřel chvíli před tím, než na něj mohl nějaký doktor šáhnout. Než zemřel ještě se po tobě ptal...jak romantické, že? Dojímá tě to taky tak, jak mě?...tak Patriček tě miloval… a já s tím pocitem, žil tak dlouho! Konečně jsme se dočkal a teď tě budu mít sám pro sebe. A tvým trestem bude to, že se o mě budeš starat, protože kvůli tebe a němu ze mě bude mrzák.“ Nevydržela jsem to a můj pláč se mísil s jekotem a křikem. Zvedla jsem se a belhala ke dveřím. Když jsem dovírala dveře slyšela jsem slova, že život teď pro mě bude peklem. Na chodbě jsem porazila sestru, která mířila s léky k Davidovým dveřím, přidala jsem tedy, slzy jsem si stírala rukávem. Vlasy mně ovívaly tvář, která stále více otékala a mně se čím dál víc hůře dýchalo, před prosklenými dveřmi, které vedly ven z oddělené intenzivní péče, jsem se zastavila a zachytila o opěradlo. Chytla jsem se za bok, ve kterém mi píchlo. Při dalším kroku se mně zatmělo před očima a já najednou ležela bezvládná na zemi. Probudila jsem se až na druhý den, napojená znovu na přístrojích. Dnes tam ale nebyly pouze dva, ale dokonce tři. Brečela jsem při představě, že David mně dává za vinu naši autonehodu. Po dvoudenní návštěvní pauze mé matky, jsem se od ní dozvěděla, že David už nikdy nebude chodit. A konečně mně potvrdila, že Davidova slova o Patrikovi jsou skutečností. Matka mě neutěšovala, ani se o to nesnažila. Jen mně s klidným srdcem řekla, že se mám vzchopit, že ona to měla těžší, když jí zemřel můj otec a bratr. Já jí tehdy zbyla na krku - půl roční kojenec a hypotéka patrového rodinného domu. Nikdy se nedokázala vcítit do problémů a strastí druhých, stála vždy v popředí a byla za tu, která by měla být obdivována a kterou by měl stále někdo litovat. Další její radou bylo to, že bych se měla Davidovi omluvit a brát v úvahu to, že mně sádru z nohy sundají, ale ho do konce života bude provázet invalidní vozík. Než jsem tedy odcházela se srdečnými díky ze sesterny, zašla jsem ještě za Davidem. Ten den se mně zdál vyrovnanější, bez takového elánu jako při posledním shledání. Snažila jsem se na sobě nedávat znát rozbouření z našeho rozhovoru, jako maminčina poslušná holčička jsem se mu tedy omluvila a doufala, že si mě nebude znovu dobírat. Domluvili jsme se tedy na nejbližší etapě našeho soužití. Mým úkolem při příchodu domů bylo zajistit buď přestěhování do nějakého bezbariérového bytu, anebo přestavba dosavadního bytu. Když jsem znovu přivřela dveře za Davidovými rodiči, kteří jej přišli navštívit, hlasitě jsem si oddychla a vykročila vstříc své nové, ne příliš vábné budoucnosti. Mé kroky nejdříve mířily na městský hřbitov, který se nacházel 4 zastávky trolejbusem od nemocnice. Byl krásný slunečný den, který rozdával příjemnou náladu všem přes okna trolejbusu. Vystoupila jsem tedy před branami hřbitova, který byl obehnán šedou cihlovou oprýskanou zídkou. Komplex byl umístěn na kopci, při pohledu od brány jsem měla možnost zhlédnout krásná pole a v dálce další kopce s barevně rozsetými stromy. V místním květinářství jsem zakoupila nekrásnější svazek květin a vykročila jsem k tabuli s organizačním plánkem rozdělení hřbitova. Po levé straně se nacházel starý udržovaný židovský hřbitov, na pravé straně bylo krematorium a u něj pozemek s oběťmi z druhé světové války, naproti hlavní brány, kterou jsem přišla, se nacházel pomník a náhrobky ruských vojáků. V samotném středu tohoto velkého komplexu se nacházely hroby. Vyšla jsem tedy centrální cestou, která byla vysypána bílým křemenem. Prošla jsem kolem černého náhrobku s bílou holubicí, kolem sochy dívky, která sedí a objímá si kolena. Každý neobyčejný starobylý hrob a socha ve mně zanechala jakousi stopu hrůzy a strachu. Přendala jsem si kytici do druhé ruky a posunula si sluneční brýle blíže k nosu. I přes clonu brýlí šly ještě vidět mé podlitiny, ne jeden člověk se za mnou otočil s údivem v očích. I já jsem se při pohledu do zrcadla sama sebe lekla, vypadala jsem jako bych byla denně bita. Pokračovala jsem dál, až jsem narazila na onen hrob. Zastavila jsem asi deset kroků před ním, u prvního ostře červeného lístku ze stromu, který byl u hrobu zasazen. Ten strom jsem znala. Jediný skvost na tomto hřbitově. Srdce se mně zastavilo, při pohledu na to velké množství kytic a věnců. Do očí se mně draly záplavy slz, které mně proudily a vlnily se po mé bílé tváři. Brýle jsem nakonec odhodila a přistoupila blíž, klesla jsem na kolena a zadívala se na hnědovlasého nakrátko ostříhaného mladého usměvavého muže s energickýma zelenýma očima na velké zasklené fotografii. Hlavu jsem položila do dlaní, mé vzlyky určitě budily pozornost, ale mně byli ostatní v ten moment ukradení. Asi po hodině jsem se přece jen zvedla a s těžkým srdcem odešla. Mé kroky směřovaly do bytu. Nejdříve mě uvítala přeplněná schránka reklamních letáků a dopisů z banky a od firem s půjčkami, které mě prosí o brzké zaplacení. Ten svět mnou opravdu začal opovrhovat. Sousedi už mě nejspíše vyhlíželi nebo to byla velice divná náhoda. Sotva výtah otevřel dveře, soused vyběhl v teplácích a volal do otevřených dveří na manželku, že jde vyhodit smetí, ale koš ani odpadkový pytel tam neměl. Pouze se na mě díval, asi jsem jim chyběla, můj zdeformovaný obličej nebyl k přehlédnutí, doufám, že mě nebudou mít za nějakou chuděrku, kterou někdo násilně zbil. Pozdravila jsem a vplula do bytu, který mě vítal svou němotou a nelibou vůní zatuchliny. Pozotvírala jsem všechna okna a dala napouštět svou neodolatelnou vanu. Když jsem ze sebe smyla nemocniční desinfekci a vůni, tak jsem zalila všechny květiny a na internetu našla čísla na přestavbu našeho bytu, s novým bych totiž asi nedokázala splynout jako  s tímto. S pracovníkem z jedné místní firmy jsme se domluvili na pozítří. V práci jsem si tedy vzala volno a začala energicky se stěhováním nábytku. Byla to jediná činnost, která mě teď mohla zachránit před okolním světem, sama jsem však věděla, že to nepotrvá věčně. Cítila jsem se vyrovnaná až do momentu, kdy jsem našla krabici se starými fotkami, pobrečela jsem si nad momentkou, kde jsem byla já, jako malá copatá slečna s otcem stojícím u nové trojkolky. Z touto ztrátou jsem se už vypořádala, ale s tou novou mně to ještě pár dní, měsíců, možná i let potrvá – objevila jsem i tu hledanou fotku, po které se Patrik nedávno ptal, byli jsme tam zvěcněni na stužkovacím večírku, oba vyfiknutí ve společenských róbách se sacími stébly v ústech. Smutně jsem se při vzpomínce na tu chvíli pousmála. Patrik byl energický člověk, chytal každou maličkost, která mu v životě spadla do klína, za pačesy. On věděl jak doopravdy žít, až do vteřiny, kdy se ocitl na nepravém místě. Odkryla jsem již zakryté houpací křeslo, zakryla jsem se teplou dekou a dále vzpomínala nad fotkami, po chvíli jsem usnula. Další den proběhly úpravy bytu, snad 6 dělníků naběhlo do koupelny, kuchyně a ložnice. V celém bytě odmontovali prahy u dveří, v koupelně namontovali do vany, k záchodové míse a umyvadlu různé opěrky, úchytky a držadla.  V kuchyni vyměnili naši dosavadní kuchyňskou linku za speciální typ nižší. Po týdenní usilovné práce se všechno dodělalo včas. Večer jsem všechno ještě douklízela a zalehla do postele. Začala jsem být nervózní, že zítra mně začíná nový život s Davidem. Při vzpomínce na něj mně proletěla vzpomínka na jeho nepřátelský obličej při jeho děsivě pravdivých slovech. Dostala jsem strach, že se jeho slova vyplní a bude se pokoušet mně znepříjemnit život. Ráno jsem vstala brzy, navařila, upravila se, nastoupila do automobilu a jela přímo k nemocnici. David mě už čekal, našla jsem jej u hlavního vchodu do nemocnice. Neřekli jsme si nic, šla jsem zároveň jak on jel, nevěděla jsem jak se mám chovat, zda být milá nebo předstírat, jako by bylo vše při starém. Myslela jsem, že jsem se na to během minulého týdne psychicky připravila, ale myslela jsem špatně. Pomohla jsem mu dovnitř, vozíček zavřela do kufru auta. Připadalo mně, jako by se na nás na každém kroku dívaly stovky lidí, bylo mně z toho divně. Přivedla jsem Davida domů, přestavbu ani pořádně nekomentoval, byl stále zahloubán do svých myšlenek. Seděl stále častěji u našich prosklených dveří a sledoval děj za nimi. Stále jsem ho prosila, aby mluvil. Tak uzavřeného jsem jej ještě nezažila. Nakonec jsem ho dokázala rozmluvit. Z jeho chování a řeči jsem vycítila, že mně stále dává autonehodu za vinu. Bylo mně to líto, snažila jsem se náš společný problém překonat, ale David mně nedával žádnou příležitost. Stále jsem mu vysvětlovala, jak to doopravdy bylo v rozhovoru s Patrikem, co jsme si vše říkali a jak to probíhalo. I přes to, že vypadal, že mně naslouchá, jsem cítila, že to uvnitř nebere nijak vážně. Mé opakované snahy k ničemu nevedly, pokaždé jsme se pohádali. Hádali jsme se skoro každý den od samého otevření očí, až do zhasnutí lampičky na nočním stolku. Nevěděla jsem, co mám dále dělat. Četla jsem za Davidovými zády různé příručky, dokonce jsem navštívila pár psychologů. Ale nic nepomáhalo. Dny byly pro nás oba stále těžší a těžší.

Jednoho jarního odpoledne, kdy mraky stále zahalovaly slunce do šedavé roušky, když byl David se svými rodiči na procházce, jsem si sbalila věci a odešla. Necítila jsem proti Davidovi zášť, pouze lítost, že tak silný člověk, nedokázal taky uznat svou vinu, ale pouze vinit mně a litovat sebe. I přes jeho napjaté chování a zákeřné řeči jsem v něm stále viděla toho usměvavého kluka, do kterého jsem se tak bezhlavě zamilovala. Srdce se chtělo vrátit, ale mozek věděl, že to je bezvýznamné. Ublížili jsme naší lásce tak, jak oheň může ublížit lesu.