Se znuděným póvlem člověčenstva,
hrdě nosím odznak členstva,
na svém rameni.
Hrdost však neúplná,
pod těžkými palci prasklá struna,
válí se v močálech na kameni.
Duši jsem prodal lacino,
pro tebe drahá Martino,
ty však pro mne nehledíš.
Jak vzduchem mezi stromy,
tři kroky od pohromy,
v níž semnou nesedíš.
Duši v ďábla za nic,
pro život mechů a sinic,
obětoval bych raději své žití.
Nevadí dekádě, ni egu mému,
tak člověku zbytečnému,
tvoru bez použití.
Jsem přírustkem, v novém zrodě,
tím co vymysleli - básníci na východě,
prohnilou sketou.
Po právu nazván volem,
když léčím duši alkoholem,
a rány foukám cigaretou.
Skončit se nelze ubitím,
v tom slávu smrti necítím,
na kolik zbytečný jsem.
Na kulku v davu čekám,
až začnou vlci štěkat,
tak začnu býti psem.
|
