STÁLO TAM:

„ Neříkej, co si nemyslíš..“

                                              Tak jsem neříkal

                                              Tak jsem nemyslel

K vílám jen:

„ Svinutá- snivá- z vína..“

Soudobě jsem abstinent.

Tekuté víno nekonzumuji.

16 let jsem putoval za bělovlasým starcem.

V horách bylo chladno a mufloni.

Starce jsem si vážil.

Na rozloučenou mi řekl tajemství.

„ Po zeleném čaji ti srdce zezelená, obsypá se plody, zavoní jak čerstvá tráva, omámí i patologa. Ale černý čaj přetéká tmou, ze srdce plného černého čaje vyprskává vesmír..“

Pokýval jsem hlavou a daroval mu pytlíkovou Jemču.

„Příště ti donesu med !“ slíbil jsem a proměnil se v betonový patník

Být betonovým patníkem v horách je

                          faux-pas

.Ubrus, nad kterým se skláním, je

                                      hnědý

Až se tohle bude rýmovat

narodí se básník

Asi mu propíchnu srdce propiskou

Vateče vesmír

Jiný, než ten, o kterém se zmínil starec

Básníci pijí kávu

Přitáhni kůžičku lávě

Jsem brána

Membrána

smilstva smyslů, syslů, lůna

lůno, luna, klín

pořezali houští

„Nezlob,“ řekl Prometheus, dřevorubec vzplanul a tak nějak to

šlo dál

lekníny

lekníny

Sámo měl pět synů

Otokara

Křemysl

a bonsaj za pět padesát

laskavé břicho

rup-rup-hurá ! sláva ! kšá !

Miloval jsem se jen ve snu

se slibem

že se nepřekotím

přes vědro

o překot s větrem uhání Horymír s

závoji ve sluji mechu

chundelaté závody

vesnice zvplála

i já

i šašek

hrášek bez ponožek

.. z pokusu o automatické psaní mě vyrušil spolubydlící.

„ Co tady děláš, ještě ?“ zeptal se předem pohrdavě.

„ Píšu,“ poznamenal jsem na svou obhajobu a pokusil se pokračovat. Nešlo to.

„ Blázen,“ ucedil docela pohrdavě ten, který mě už stokráte přerušil.

A já se styděl, že píši.

Básníci pijí kávu. Píší v noci.

Já ne.

Přes noc musím spát.