Stará barová židle
Jsem stará a
rozviklaná barová židle,
sloužím tu snad už
stovky let,
nohy neslouží, jsou
hubené jako vidle,
už mě nebaví, ten opilej svět.
Poznala jsem malé i
velké pány,
z cigaret jim stoupal
modrý dým,
sedávali na mě i
lehké dámy,
plačíce, když prázdný
zůstal jejich klín.
Klavír hrál vždy
stejnou, nudnou píseň,
opilou jak jeho
slavný klavírní pán,
i rum se změnil tehdy
v tíseň,
když byl smutkem do
hrdel drsně hnán.
Jsem vysloužilá jak
holka z ulice,
co má z duše jenom
cár,
smějí se mi i
ošuntělé police,
a já jim závidím, tak
smíchu zdar!
Lidé vtiskli mi obraz
své duše,
zažila jsem bol,
lásku i pláč,
i střílelo se po mě
jednou z kuše,
to, když prohrál
jeden falešnej hráč.
Nebyla jsem svatá,
neměla jsem svatozář,
tak zahraj naposledy
opilče můj song,
nechť je opilý jak ta
tvoje tvář,
musím mezi polínka,
končím! už jsem plong!!!
|