Kráčel jsem vysokou travou, místy se brodil, místy plaval, jak se plave v oceánu, který jsem nikdy neviděl, který jsem si však mohl dobře představit díky větru opírajícímu se do travního porostu.

  Celou dobu jsem s sebou nesl plyšového medvídka. Nepřišlo mi ani trochu bláznivé s ním žertovat, vyprávět mu různé příběhy či ho jen tak posadit do trávy s tváří obrácenou k východu, aby si užil jitřních paprsků. Můj milý společník.

Velké oblibě se medvídek těšil mezi obyvateli plání. Jednou se mu rozhodl dvořit tetřívek a ukázal mu slunce, které nosí ukryté v peří pod hlavou a které ukazuje jen tomu, na kom mu opravdu záleží.

Jindy plachý vidloroh přišel, aby se medvídka dotkl čenichem. Pomalu, váhavě, jakoby kráčel vyschlým říčním korytem a vodou ohlazené oblázky mu ustupovaly pod nohou, tak šel, lámavě, ale jistě, s obavou, ale vpřed. Až k medvídkovi.

Zůstal stát, jen hlavu vysunul, krk se prodloužil, bílá skvrna pod hlavou se zvětšila. Teď, první jemný kontakt, a další. Tak vidíš, nebylo se proč bát. Byl by rád zůstal déle, po chvíli se však vzdálil. Nesluší se příliš dlouho prodlévat v pokušení.

Jako další medvídek upoutal koně. V jednu chvíli sotva znatelné tečky na obzoru, v další mohutná těla rozhrnující trávu všude okolo nás. Musel jsem se smát, když se medvídka pokoušeli brát do pysků, když i mě tahali za ruce a vlasy, když k mé hlavě přitiskli svoji velkou hlavu, když pro ni našli místo u mě na rameni. Hlavně hříbata byla zvědavost sama.

Nemohl jsem se nabažit hladké zvířecí kůže, nemohl jsem se nabažit doteků. Když mne vyzvali, abych se připojil ke stádu a hnal se s nimi plání, neváhal jsem ani vteřinu.

Ještě dlouho poté, co odklusali za obzor, jsem cítil jejich živá těla, jemnou kůži, bujné hřívy. Bylo mi do smíchu a vyhodil jsem medvídka vysoko k modré obloze, protože jsem si tu radost nedokázal nechat sám pro sebe, ale musel ji žít a sdílet společně s celým okolním prostorem.

Obzor zaplnila oblaka. Nebe bylo dál blankytně modré, od západu však postupovala stále mohutnější hradba vody. Od západu na východ jsme postupovali i my. Bylo to jako stát se průvodcem mohutných vodních spoust, ukazovat jim cestu, být klíčem i branou k jejich vláze. 

Většině bytostí žijících na pláních se s nedostatkem vody podařilo dobře vyrovnat, ne tak člověku. Důkazem bylo množství farem, které jsme cestou míjeli. Kdysi živé, plné naděje, dnes prázdné a opuštěné.

Farma Between Two byla jiná. Už zdálky bylo vidět, že zde se lidské semínko uchytilo a zapustilo kořen. Dům byl udržovaný s pečlivě vyspravenou střechou, vzrostlé stromy poskytovaly stín i chutné plody, opodál si hrálo několik dětí.

Kráčel jsem zvolna po příjezdové cestě k domu, neustále následovaný hradbou vody. Vítr nabýval na síle.

Z farmy mi vyšla v ústrety skupinka lidí vedená vysokým štíhlým mužem bronzové pleti s dlouhými vlasy povlávajícími ve větru, budu mu říkat Náčelník. Byli spíše nazí než oblečení, většinou jen s jednoduchým kusem látky kolem boků. Už několikátý den tančili pro déšť.

Zůstali jsme stát, několik kroků od sebe a přece nevzdáleni. Cítil jsem tlukot jejich srdcí a oni zas toho mého. Z našich výrazů se nedalo příliš vyčíst, až na medvídka, který měl na tváři úsměv.

„Odkud přicházíš?“ zeptal se Náčelník, aniž by pohnul rty.

„Sám ze sebe jsem se zrodil,“ odpovědělo ticho, kterým jsem byl.

„Co si žádáš?“

„Nemám žádná přání.“

„Co přinášíš?“

„Dotek větru z plání.“

Někdy v průběhu dne mi vítr do cesty přivál velké orlí pero, skoro jsem na ně zapomněl, přesto dosud spočívalo v mé dlani. Nabídl jsem je muži jako zástavu přátelství. Bylo to zbytečné, dávno věděli, že se blížím.

„Je tvé,“ řekl a jeho ústa se rozšířila úsměvem. „Vítej, bratře.“

Nedlouho na to se naplno rozpršelo. Děti si užívaly příval vody, nahé běhaly kolem domu, rozhazovaly ruce, rozstřikovaly vodu, po holých zadečcích se klouzaly z vyvýšených míst, smály se tomu zázraku.

Ženy připravovaly jídlo na oslavu. Vařily, pekly, odháněly dorážející smečku psů vydrážděných bohatou směsicí vůní.   

Muži svou práci již odvedli. Nyní mohli klidně usednout na silnou vrstvu koberců ve středu místnosti, pokuřovat, zpívat své milované písně, vyprávět příběhy, žertovat s ženami přinášejícími jídlo.

Neptejte se mě, co všechno jsem toho dne ochutnal. Jen velmi těžko bych dokázal opsat všechny chutě a vůně, které ovládly mé smysly. Nikdy by mě nenapadlo, že jídlo může člověku přinést takovou radost a požitek, když ho přijímá společně s těmi, kteří ho přijali do svých srdcí, tak jako místní přijali mě. Myslel jsem si, že vím, co znamená nebe, podle všeho jsem se však mýlil.

Nebe je soutok bezpočtu řek, které tvoří jednotlivé lidské existence, v jediný veletok Bratrství. Pokud k tomu může napomoci dobré jídlo, pak tedy jezme, avšak s chutí!

Když jsem se na úsvitě procházel po okolí farmy, cítil jsem hluboký klid. Cítil jsem také vděčnost za to, že nejsem jediný člověk na planetě. Že mám důvod se na své pouti zastavit, udělat patou důlek v zemi a něco do ní vložit, co jednou možná vzroste a nasytí druhé, zatímco já už budu daleko.

Kráčet a kráčet, jaký to má smysl? Pokud jsi mrak a nikdy nezanecháš na zemi svůj otisk v podobě deště. Pokud jsi déšť a padáš jen na pusté pláně, co jsi vykonal?

Něco se ve mně hýbalo a s plynutím mraků to mělo málo společného. Daleko spíše se jednalo o pozvolné vrásnění krajiny způsobené pohybem zemských desek, vanutím větru a přívaly deště.

Tak nějak snad probíhá přerod chlapce v muže. Tak nějak snad vzniká skutečný lidský příběh.

  Byl bych se na farmě zdržel déle, něco mě však táhlo dál na východ. Když jsem se podíval tím směrem, uviděl jsem na vyvýšeném místě štíhlou siluetu muže. Vydal jsem se k němu.

Z oblohy se nadále snášel déšť. Půda měkce objímala má chodidla, skutečný požitek po ní kráčet. Ve stéblech trávy, ve větvích i kořenech stromů pulzoval život. Koně pohazovali hlavami a vyzívali jeden druhého k hrám a k běhu. Dobytek se klidně pásl. Vzduch tekl do plic, sytil tělo i duši. Duše neměla břehů.

Tak jsme se setkali. Zralý muž odpovědný za svoji rodinu a jeho mladší bratr, který v muže musí teprve dorůst. Opodál se pásl osedlaný kůň. I kdybych přehlédl k sedlu připevněnou brašnu s mými věcmi, nemohl bych pochybovat, že je připraven pro mě. Od teď bude moje cesta ubíhat ve zrychleném tempu.

…