Roztrojen

Už delší dobu mám takový nejasný pocit,

tedy nejsem si tak zcela jist,

zda-li jsem já skutečně tím, za koho se považuji

nebo zda nejsem tím, kdo se jen tak vidí…

Možná nejsem ale ani tím, ale kýmsi třetím,

tedy tím, kým si přeje okolí, abych byl.

Takže vlastně trojjediný…

Tedy ten, kterého bych nazval identickým, prostě já,

pak ten, který je sice mnou, ale dívá se

na mne cize od druhého stolu

a zároveň ještě tím třetím, který není mnou,

ale ani tím druhým

a navíc nás oba úkosem pozoruje a chová se úplně

divně, prostě jinak, než my dva.

A tak, když jedu ráno rozpolcen metrem do centra,

dívám se na sebe zvědavě do skel oken vagónu

a nikdy si nejsem jist, koho vlastně uvidím…

Jednoho? Tři? Nikoho nebo dva?

Jsem slušně vychovaný a proto

zdravím postupně všechny:

/většinou to stíhám do stanice Staroměstská/

„Dobrý den, Tome…“

„Buď zdráv Doriane Greyi!“

„Vítej v pekle, synu a neboj se pokynout věrnému příteli Mefistovi!“