Cesta sebepoznání

Za časů dávno minulých se v poušti mezi jejími obyvateli vyprávěl příběh o jedné z cest, vedoucích z Buchary, starobylého města. Nikdo nikdy nevěděl, kam tato cesta vedla a nikdo se o to již ani nezajímal, a tak nebyla ani hlídána ni udržována, a není divu, že vedouc hustým palmovým lesem - zázrakem to uprostřed pouště, po čase zcela zarostla. Byli i lidé, kteří se pokoušeli tou cestou vydat, avšak většinou se nevrátili, a vrátil-li se někdo z nich, byl šílený. Za těch časů také žil v Buchaře jeden mladík, jenž se jmenoval ‘Alí Muhammad, a byl to mladík velmi zvědavý, vzhledu šlechetného a vlastností stejných. A tohoto mladíka jako jediného počalo zajímat, kam ta neudržovaná a podivná cesta vede. Bylo to roku hidžhrah v měsíci šuval, když již byla jeho zvědavost natolik nesmírná, že počal po tajemství cesty pátrat.

„Kde bych mohl začít?“ ptal se ‘Alí sám sebe, „kam bych měl zajít, kde bych mohl naleznout zprávy o té cestě? Co takhle knihovna? - Ano, to bude to správné místo!“

A tak se po dlouhých úvahách odebral do místní knihovny, v níž se nacházelo mnoho svazků ze všech různých oborů. Celý den hledal knihu, v níž by mohl najít něco o oné cestě, avšak jeho pátrání bylo marné, neboť nenalezl žádnou knihu, jež by skrývala obsah, jenž hledal. Již se málem odebral zpět k domovu, avšak tu jej ještě napadlo zkusit zeptat se knihovníka. Byl to starý muž a mohl leccos vědět. Přistoupil ke shrbenému muži, čtoucímu knihu. Poklepal jemně na dřevěnou desku stolu a muž, ustav v četbě, ihned zpozorněl, .

„Co si přeješ, mladíku?“ otázal se zvolna.

„Přeji ti dobrého dne, moudrý muži. Můžeš mi poradit, kde bych zjistil nějaké zvěsti o oné cestě, jež vede palmovým lesem, a jíž nikdo roky nejezdí?“

Muž dlouho, předlouho přemítaje mlčel, avšak nakonec roztrhl roušku ticha slovy:

„Mladíku, v jedné latinské knize s názvem Equas, neboli Kůň, se kdys nalézal údaj o cestě, na jejíž tajemství se ptáš. Avšak před lety tato knihovna byla postižena požárem, při němž Equas a jiné latinské knihy shořely. To je vše, co ti mohu říci k tvému dotazu ohledně zarostlé cesty.“

„I když jsi mne příliš nepotěšil,“ pravil sklíčeně ‘Alí, očekávající s nadějí prospěšnou radu, „přesto ti děkuji.“

„Nemáš zač, mladíku.“

‘Alí opustil knihovnu a vydal se na náměstí rozjímat o tom, kdo by mu mohl ještě poradit. Usedl ke studni a zahleděl se ke kobce, jejíž zamřížované okno ústilo do ulice. Byl v ní uzavřen mladý kacíř, jenž hlásal v Buchaře křesťanství způsobem nedovoleným, navíc i zároveň hanil čest křesťanskou, neboť prohlašoval ubohost a chudobu církve. Proto byl zajat a již týden nacházel se ve vězení. ‘Alí jej pozoroval a kacíř sledoval jeho. Zrovna, když chtěl kacíř něco ‘Alímu říci, vešel do cely kleštěnec s číší čehosi a pravil:

„Kacíři proradný, zde v této číši je bolehlav. Vyber si, buď zhyneš rukou katovou, nebo sám se zabiješ, a to tímto odvarem.“

„Radši zhynu lektvarem z bolehlavu, než rukou potupného islámského kata. To, co jsem hlásal o vašem náboženství, je jenom holá pravda. A to, co jsem pravil o církvi - tedy to, že je ubohá a chudá, to je také pravda. Udělala někdy církev něco pro náboženství? Nikdy nic takového nekonala, její příslušníci mysleli pouze na své blaho a na své štěstí, a o lidi, jako jsme my, se nestarali a nezáleželo jim nikterak na nás. Řekni, kleštěnče jeden, jak by se ti líbilo, kdyby imám v tomto městě dělal vše jen pro svůj prospěch a nekonal by kázání o dobrotivosti vašeho Boha?“

„Dost kázání! Jaká je tvá volba?!“

„Dej sem ten pohár!“ vzkřikl kacíř v odpověď, vytrhl kleštěnci číš a celý její obsah vypil. Jeho tvář se zvrásnila, oči se obrátily v sloup a rty mu zčernaly. Záhy padl kacíř v křečích k zemi a zanedlouho zemřel, jistě mysle na svého Boha.

Když ‘Alí toto pozoroval, v jeho srdci se rozmohl žal a již nepřemýšlel nad tajemstvím oné cesty, ale nad oním kacířem. Nevěděl, zdali byl potrestán spravedlivě, a odebraje se ke spánku ještě dlouhou dobu o tom přemítal, .

 Toho večera se mu zdál podivný sen. Stál před branami Zahrady rozkoše a jal se otevřít bránu do gushu, čili do oné zahrady, do níž se každý člověk po smrti odebere. Vše vypadalo v gushu překrásně. Zrálo tam obilí a pobíhalo tam mnoho spokojených lidí. Avšak zanedlouho se ten obraz změnil v ponurou krajinu, v níž ‘Alí viděl pouze tři postavy, vzdálené na obzoru. Přikráčel až k nim a tu uzřel strašlivý obraz nenávisti. Dvě postavy v černém a s neurčitými tvářemi zabíjeli jakéhos mladíka ležícího na zemi, jenž byl k ‘Alímu otočen zády. Když jej ony osoby usmrtily, převalily kopancem mrtvolu mladíkovu a ‘Alí Muhammad zjistil, že je to jeho vlastní tvář, v níž pohlédl, a že před okamžikem viděl svou vlastní smrt. Vzkřikl, avšak ledva z jeho hrdla vyšel sten, vše kol se změnilo opět v gush, jímž se ‘Alí spokojeně procházel. Kráčel po polní cestě k nevelké kruhové budově a když k ní dorazil, vešel dovnitř. Zjistil, že je to jakási výstavní síň, plná obrazů. Bylo tam mnoho pláten, které vyjadřovaly pocity lidské. Nakonec přistoupil k obrazu, zakrytému kusem látky. Jal se jej odkrýt v pokušení poznání, cítě mrazivé tušení, že je před ním skrýván. Ledva se dotkl cípu látky, propadla se pod ním podlaha oné místnosti a on počal padat do neznámých hlubin. V tu chvíli procitl ze spánku.

Když se zpocený probudil, zaháněl vzpomínky ze snu do hlubin své mysli, avšak nešlo to. Nakonec vstal, umyl se a vzal si čisté oblečení a jal se zajít za starým fakíhem dějin. Kráčel delší dobu, až dorazil k bucharské škole, zaklepal na její dveře a optal se muže, jenž mu otevřel:

„Muži předobrý, řekni mi, zdali zde ještě vyučuje fakíh Ibráhím?“

„Ale jistě,“ pravil muž, vpustil ‘Alího Muhammada dovnitř a pokračoval, „půjdeš rovně a zahneš doprava, měl bys jej najít na té chodbě.“

„Děkuji, muži, za tvou radu.“

‘Alí se vydal chodbou, kterou mu vrátný ukázal, a zanedlouho opravdu zřel muže, stojícího u okna se štětcem a plátnem a cosi malujícího. Byl to muž postavy nevelké, usměvavé tváře a blyštivých velkých zubů, z nichž některé byly zlaté, a to náhradou za zuby ztracené léty. ‘Alí posečkal, až Ibráhím dokončí tah štětcem a poté jej oslovil:

„Ibráhíme, zda si ještě pamatuješ jméno a tvář jednoho ze svých žáků?“

Muž sebou trhl, delší dobu hleděl na ‘Alího a posléze, pln štěstí, s úsměvem na tváři a s laskavostí v srdci, pronesl přívětivým hlasem:

„Je to možné, ‘Alí, jsi to ty? Tvář tvojí již pokrývá vous, ale tvé oči hoří stále stejnou zvědavostí.“

„Ano, jsem to já, ‘Alí Muhammad, tvůj bývalý učeň.“

„A co ode mne potřebuješ, že ses mne rozhodl navštívit. Snad proto, abys potěšil mé srdce, či snad potřebuješ něco zvědět?“

„Obojí, můj milý Ibráhíme. Chci potěšit tvé srdce, leč zároveň chci od tebe zjistit jednu malou zvěst, a to o oné cestě, co vede palmovým lesem a po níž již nikdo nejezdí. Řekneš mi tedy, jaké je její tajemství? Jsou v tom snad zlé síly či magie?“

Ibráhím dlouhou dobu mlčel a nakonec promluvil smutným hlasem:

„‘Alí, s tím ti neporadím, neboť sám tomu nevím. Avšak stav se za mužem, jenž bydlí nedalo Zlatého náměstí v ulici Sindibádově. Nemá žádné jméno a je to muž z lidí severských, jenž jako malý sem přišel se svým otcem. Ten tam prý byl, jak tvrdí, avšak jeho mysl je od toho dne pomatená. Vyhledej ho tedy, jistě ti něco řekne.“

„Děkuji, můj milý Ibráhíme. Jsem rád, že jsem tě viděl a slibuji, že až odhalím tajemství té cesty, zajdu se za tebou podívat, abych ještě více potěšil tvé srdce naším opětovným shledáním.“

„Budu rád, když tak učiníš.“

Posléze ‘Alí opustil fakíha, odebral se na Zlaté náměstí a vyhledal v Sindibádově ulici onoho muže. Bylo jednoduché jej najít, neboť každý v oné ulici věděl o šíleném muži, jenž prý kdys vydal se tou cestou. ‘Alí zaklepal na jeho dveře a bylo mu otevřeno malým hrbatým mužem, jenž jej přátelsky uvítal jakýmisi nesrozumitelnými slovy. ‘Alí přistoupil rovnou k věci a otázal se:

„Dobrý muži, ty ses prý před lety vydal onou cestou palmovým lesem. Je to pravda? Ptám se tě, jelikož se tam chci vydat také a zjistit její tajemství. Řekneš mi tedy, jaké je tajemství té podivné cesty?“

„Jakmile muž uslyšel mluvu ‘Alího, zhrozil se, sedl si ztěžka na židli a nesrozumitelně mumlal jazykem latinským:

„Omrba morir, a l’ama buon. Solium a l’ama…“

Chvíli se odmlčel a poté pokračoval v mluvě, již však ‘Alímu srozumitelně:

„Nechoď tam, mladíku, je to obraz smrti, hrůzné zlo, trůn zla. Je to cesta… sebepoznání a odhalí ti… tvůj vlastní… osud. Na tom místě… se tvůj osud… také vyplní, jako se… to stalo mně. Šel jsem tam… a viděl jsem…, že budu šílený a hrbatý… a tak se také, jak vidíš…, stalo. Chceš-li tam jít…, varuji tě, že tě… to může stát život…, neboť každý tam dojde svého… osudu dříve, než by se vyplnil… v tvém životě. Je to pouze pro… ty, co jsou zvídaví… a zajímá je jejich vlastní osud…, ač tak mohou přijít o život…

To je všechno… co ti mohu říci…a…Ombra del morir, a l’ama, a l’ama, buon, buon…“

‘Alí nechal onoho muže vykřikovat jeho podivná latinská sousloví a odešel domů sbalit vše potřebné, co by mohl potřebovat na cestu oním lesem. Nachystal si zásoby vody a jídla, vzal s sebou ostrou šavli a ještě s příchodem večera vyrazil, touže po poznání vlastního osudu, leč zároveň pociťuje i hrůzu z toho, co mu vylíčil onen podivný muž. Bál se, aby jeho osudem nebylo něco podobného, aby nedopadl tak, jako onen seveřan. Avšak jeho odvaha byla sveřepá, a tak vystoupil branou z Buchary a rozhodným krokem počal kráčet po oné cestě. Kráčel pomalu, neboť musel prosekávat cestu sáh po sáhu, aby se vůbec dostal dál. Mnoho dní se takto prodíral, nepoznávaje, zdali je noc či den, až nakonec dosáhl své tužby. ‘Alí Muhammad usekl silnou větev husté palmy, a tu vkročil na planinu v hloubi onoho lesa. Uprostřed bylo malinkaté jezírko, od něhož se odrážely paprsky, neboť byl právě den. ‘Alí usedl na zem, a byv přemožen únavou, usnul.

Netrvalo dlouho a procitl ze spánku. Postavil se a rozhlédl se. Bylo časné ráno a tak usoudil, že spal velmi dlouho. Měl velkou žízeň a již nemaje zásoby vlastní vody, naklonil se nad studánku, aby nabral vodu do dlaní a napil se. Než však tak učinil, spatřil v hladině studánky odraz čísi tváře. Prudce se otočil. Za ním stál stařec s kostěnou holí a pravil:

„Po mnoha letech další odvážlivec přišel podívat se na svůj osud!“

„Ano,“ pronesl rozumu zbavený ‘Alí, „máš pravdu, chci poznat vlastní osud.“

„Tak se napij té vody.“

‘Alí tak učinil a napil se vody. Stařec náhle zmizel a onen palouk se proměnil v jakousi rozlehlou plochu, na níž zrálo obilí - byl to gush. Tu najednou se vše změnilo z gushu na ponurou planinu a ‘Alí nad sebou viděl dvě zakryté tváře. Byli to oni dva lidé, které zahlédl ve snu. Poté jej tito lidé zabili a on se opět probudil ve skutečném gushu a kráčel jím, až dorazil k budově půdorysu oválného, jíž zřel též ve svém snu. Vešel dovnitř a spatřil tam tytéž obrazy. Nakonec přistoupil k onomu zakrytému obrazu, odkryl jej a tu uzřel na plátně malířském vyobrazenou vlastní smrt. Vzkřikl a tu se vše opět proměnilo v onu paseku, na níž stál s tím starcem, a nyní viděl se tam mrtvý. Poté se vše rozplynulo před jeho očima, neboť se naplnil jeho osud. Mřel, jak bylo psáno, a to smrtí nehezkou a ohavnou, o mnoho let dříve, než by měl.

Budiž tento příběh varováním pro všechny lidi, kteří by zatoužili vydat se po oné Cestě sebepoznání. Jak říkal onen podivný seveřan - ta cesta byla ombra del morir, čili obraz smrti, a taká ukrývala a l’ama, neboli zlo, a také skýtala buon, čili hrůzu.

Tak končí příběh o ‘Alím Muhammadu, avšak nekončí vypravování o Cestě sebepoznání. Uplynulo mnoho staletí od doby, co zhynul ‘Alí Muhammad v hlubinách onoho hvozdu, zázraku to uprostřed pouště, když zachvátil Bucharu obrovský požár. Tenkráte hořely i sudy se smolou a obyvatelům Buchary nezbylo nic jiného, než je katapulty vystřelit z města. Avšak namísto v poušti přistálo deset sudů právě v onom palmovém lese, kterým vedla Cesta sebepoznání. I počal les hořet a hořel  po celé tři dny, až zbyla z něj pouze hromada popele. Oheň zničil i planinu s jezírkem a působením jeho žáru se ucpal pramen vody, jež ukazovala osud. Po několika letech byl rozvát popel z lesa po celém světě a z bývalého lesa se stala poušť. Avšak na místě, kde se dříve nacházel od požáru ucpaný pramen Vody osudu, vyrostlo časem několik palem a vznikla tam stinná oáza, prostá však vody k napojení. Jednou jel kolem jakýs beduín a bylo mu divné, že uprostřed pouště rostou palmy, a tak mu bylo nad slunce jasné, že tam někde musí být pramen. I vzal lopatu, jíž vozil s sebou, a počal kopat kolem palem. Tu uvolnil veliký balvan a na svět vystříkla po mnoha letech Voda osudu. Onen beduín se jí napil a tu se přenesl v představách do jakéhosi města, kde byl uzavřen v kobce. Poté k němu přistoupil kleštěnec a probodl jej, neboť to byl jeho osud. Za chvíli se vše opět proměnilo v onu oázu, a beduín viděl sebe samého mrtvého na zemi - zažil totéž, co se událo ‘Alí Muhammadovi a i on odevzdal se neodvratné smrti.

Celý den poté Voda osudu stříkala z hlubin země, až její zásoby byly vyčerpány, a tak tato zrádná voda, jež mnoha lidem šílenství nebo dokonce smrt přinesla, vpila se do písku a ztratila se tak navěky z tohoto světa, aby již nikdy nikdo nemohl poznat svůj osud. Na onom místě však doposud je položen veliký kámen, na němž jsou vytesána slova Ombra del morir. Nikdy se nikdo nedozvěděl, kdo tam ten kámen zasadil, neboť se tak stalo jedné noci, kdy zářilo mnoho hvězd na obloze a všichni obyvatelé bucharští již spali.

A toto je konec historie Cesty sebepoznání, jejíž příběh byl zaznamenán pouze v dávných kronikách města Buchary. Avšak tyto kroniky byly nenávratně kdysi ztraceny, a tak tento příběh je dnes znám již pouze z úst vypravěčů.

poznámka: Ombra značí v latině spíše stín, ale zde je to v přeneseném smyslu chápáno jako obraz