Má na sobě slušivé růžové šatičky s krajkou, na nohou bílé ponožky a červené botky a na hlavě žlutou mašli. Vypadá roztomile, skoro jako nějaká panenka. Sedí v houpacím křesle, pomalu se houpe a zběžně přitom listuje v odrbaném komiksu o pětici nerozlučných kamarádů. Ti chlapci jsou sice hezcí teenageři, hodní, slušní a konají pouze dobré skutky, avšak jsou to téměř bezpochyby gayové. Jí to však nevadí, ona stejně pochází z trochu jiného světa. Z takového světa, v němž na každém rohu roste jetel a přináší štěstí. Obrací stránku za stránkou a po očku sleduje kyvadlové hodiny na stěně. Před deseti minutami totiž dala do trouby buchty s povidly a rozhodně by je nechtěla připálit. Zvenčí je slyšet rámus - jednak rány kladivem, jednak rozčílený hovor. Dva hlasy se tam o cosi přou a vyhrožují si navzájem rvačkou, třetí se dohaduje sám se sebou a pokouší se na něco přijít. Otevřeným oknem k ní dovnitř připlouvají nadýchané obláčky, chvilku vyčkávají u stěny a potom naráz mizejí. Pak se ozve divný zvuk, asi jako když praskne kšanda. Ona ale pořád mlčí a trošku infantilně se usmívá. Poté sklouzne pohledem na stůl, kde zůstalo několik poloprázdných zkumavek po předchozím pokusu. Rozhodne se je uklidit, aby měla kam dát buchty. Odhodí komiks, vyskočí křepce z křesla a popadne zkumavky. Ty jí však vyklouznou, spadnou na zem a jejich zbylé obsahy se jako naschvál slijí dohromady. Vytvoří se šedozelený hustý dým, který štípe do očí, začne se valit oknem ven a vedle něj se objeví bílý obláček s textem: „SÁKRYŠ, ZASE JSEM JE ROZBILA! MYŠPULÍNÉÉÉ!!!“