Je trochu ráno
vzduch mezi
námi je podoben krajině s malými princi
je slyšet
jak tam venku bůhvíkam jedoucí auta rozstřikují kaluže a přejeté ptáky
saháš mi na
paži jako na stéblo, kterým kreslíš polokruhy svého spánku
a má mysl se
pohybuje ve směru ticha
odpusť mi má
velká slova, jichž jsem se dopustil mezi výdechy a nádechy
ať prosím mé
srdce, jako jediné neshoří, neboť je již hvězdou
a v probdělých
nocích ať stane se co má se stát
modlím se
a vidím to co
ryba, která pohlédne nad hladinu
jak zrnka galaxií
sypou se do mandal
jak ze
sluncí ukapává vosk
jak stojíme
u skel jako moucha, jež byla mnohdy jako jediná živá ve třídě
a do
zamlžených ploch kreslíme prsty ve svém nevidomí ty symboly
které jsou
ve skutečnosti kresbami věčného dítěte
ještě to není
sykoty plynu
a elektrická světla
puštěná voda
a tváře tváří
zvonění v klíčích
a cvakot zámků
ještě se ega
nehlásí o svá těla, jimiž se předstíráme
když vím
že okamžik
teď je věčností
že se díváme
zvířatům do očí stejně jako na balíčkované maso
že v motýlech
nevidíme nic než barvy a přitom všechno záleží na mávnutí jejich křídel
že je mi trochu
ráno
|