|
Seděl jsem na schodech a přemýšlel.
Nad životem. Nad tím, proč být,
nad tím, proč cítit i nad tím, proč snít.
Já seděl jsem na schodech a nevěděl.
Dlouho jsem se trápil nad tím, proč nechápu.
Něco mi říkalo, že bych neměl chtít pochopit.
Ale z nejhlubších hlubin srdce najednou vyplavala myšlenka.
V tom jsem se zamyslel, v tu chvíli jsem pochopil.
Probouzel jsem se, ale byl jsem mrtev.
Přemýšlel jsem, ale byl jsme mrtev.
Přece dýchám! Ale i přesto jsem mrtev.
Už když jsem se narodil, už tehdy jsem byl mrtev.
A jen mrtví mají tolik času přemýšlet!
|
|
|
