|
|
|
... Krájíš mě ... Autor: Hanele (Občasný) - publikováno 12.2.2003 (20:52:01), v časopise 1.3.2003
|
| |
S Andělem sedávám na římse,
poslouchám jak krátkým monologem lepí duši Ďáblovu.
Do ticha spadla vločka květnových samohlásek.
Skrz krajinu Tvých očí rozhlížím se. Pletený copánek útěchy poznal další šedivý rok a s úsměvem na tváři putuje obrazem barevné touhy. Spouštím kotvu otázek a v klidném přístavu čekám na zelenou bouřku. - Už se mi stýská ... Poslední minutou zdobím svou radost a prsty hladu putují královnou prokletých. Znaménko krvácí na plátky jahodníku a já dýchám Tvůj žal.
Vzpomínám na sílu pohledu, na kolotoč dětské fantazie, na hudbu jež nedokážu pojmenovat a snažím se rozluštit její poselství. Vzpomínám na kout, kde schoulená sedávám v bolesti minulých let. Hledám klíč k dětským srdcím a pláču.
- Stále nenacházím ...Občas zdával se mi sen voňavých bylinek. Sen, který nebodá přítomností. Sen, kterým chtěla jsem žít dlouhou vteřinu. Dívám se do tváře smyšlených dítek, jak špendlí mě pohledem mrkacích řas. Mlčím ... Slova nechávám spát.
Jsem plachým tepem prokleté zahrady a putuji vůní medových modliteb, malinových perníků a hořkostí slz, vracím se k děvčátku mého dětství a přeji si usušit květinu porozumění.
" Jsem hodná a umím dávat lásku. " Tak chtěl jsi slyšet šeptat ústa slova. Jsem také němá a bojím se dospělých otázek ...
Jsem a dýchat mi vždy dělalo potíže. A tak sedím v zimní pohádce a křičím : " Paprsky něhy, kde jste !? "
Tichou ozvěnou nesl se hlas a zmizel v bludišti rampouchů. Tak dále volám bez odezvy, píšu slova a přeji si to, po čem zdraví lidé nikdy nezatouží, hojím si rány bolestí vzpomínek a neztrácím naději, že jednou budu ...
TEBOU NESMAZÁNA ...
|
|
|