Můj hrad

 

„Vzhůru na palubu, dálky volají...“

 

 

 

Právě se testuje nová technologie. Připraveni jsou dva zkušební piloti.

 

Do ruky mi dali malý stříbrný kufřík, to je prý ono. Druhý pilot dostal jiné zařízení,
od konkurenční firmy. Taková velká krabice plná železa. Bude se mu určitě lítat hůř.
      Letěli jsme – bez letadla, bez vrtulníku, jen já s tím kufříkem a on se svou bednou.

Ve vteřině jsme se díky kufříku a bedně dokázali posunout. V prostoru, v čase. Naše
ruce se dokázaly změnit ve zbraně bojových stíhaček, byly plné velkých hlavní a raket.
Přišlo nám to už normální. Závodili jsme, kdo bude rychlejší, vyhrál jsem myslím já.
Možná jsem byl někde tvrdší nebo jsem udělal nějaký malý faul, už nevím přesně.
Na rampu jsme ale vrátili oba v pořádku.
      Při letu jsem viděl, že město bude za tři tisíce let pod vodou. Všude šedo. Té vody
nebylo moc, tak dva metry, šero, takové to věčné šero, ze kterého se už nemá nikdy
vyčasit. Byl jsem tam chvíli. Hladina tam tvořila malé vlnky a byla černá. Stál jsem ve
vodě a díval se na to šedé prázdno a mrakodrapy, vyrovnaný, spojený s tou krajinou.
To byl první test. Myslím, že jsem vyhrál a byl rychlejší, měl jsem totiž menší kufřík než
druhý pilot bednu.
      Ono to nebylo všechno. Člověk si díky kufříku uměl i změnit podobu. Po prvním,
úspěšném testu následoval test druhý. Změnili mě na ženu, takovou jako z těch sci-fi
komiksů. Hubený pas, dlouhé černé vlasy a nějaký černo-bílý „akční elastický oblek“.
Neříkám, že by se mi nějak extra líbil, mám jiný vkus, ale přišel mi takový normální,
nerušivý, pro bojovou akci docela standardní.
      Už začalo skoro odpočítávání, ale mě se chtělo na malou. Řekl jsem druhému
pilotovi, ať počkají. Že musím na záchod. No, musel jsem na dámský, to mě trklo
až před toaletami. Zajímavé. Sedím tam a slyším nějakou asi ženu a muže, už přesně
nevím. Mluvili o testech. Prý je něco v mém přístroji, že při testu umřu. Nepamatuji
si podrobnosti, ale asi byli „od konkurence“, od výrobce toho druhého prototypu.
Ne, bylo to jinak: mluvili o tom, co by druhý úspěšný test mohl znamenat, byli to vojáci,
vysoké šarže. Chtěli zastavit výzkum. Nenechám se přece zabít.
      Nečekala jsem na začátek testu. Uletěla jsem jim, utekla. Dokázala jsem s sebou
ukrást modul, kterým jsem mohla modelovat realitu, tvořit bytosti-roboty, mít výzbroj
a měnit automaticky kontinuálně své tělo, aby mě už nikdy nenašli.
      Les. Lesní cesta. Hledají mě, jsou v autobuse, napadá mě slovo „delegace“. Koho
jiného by na mě mohli poslat, než právě tyhle. Je jich plný autobus. Stará hranatá modrá
Karosa, ony mají Karosy něco do sebe. Možná je to tím, že jsem je vídal jako malý.
Všechny zbraně ze svých křídel jsem položil do jehličí hlavněmi k cestě, autobus pomalu
přijíždí. Dal jsem příkaz všem raketám plným hřebíků, aby na ten autobus v jeden moment
odpálily (ano, asi jsem už byl zpátky mužem, ani nevím, nesoustředil jsem se na svoje tělo).
      Měli silnou ochranu, nešlo o to zabít je hned. Byli skoro nesmrtelní. Musely na ně
z mých raket pršet hřebíky, neustále. Nakonec je to zabilo. Byli mezi nimi i dva dobří lidé
– David a Petra, pohani. Soutředil jsem se na ně svou myslí, všichni byli odbarvení, umírající,
skoro černobílí, Davida s Petrou jsem si vizualizoval barevně, jejich těla barevně. Zachránil
jsem je a vzal s sebou. Autobus s mrtvými jsem nechal někde v ozvěnách.

* * *

 

      Ano, jdou po mně. Naučil jsem se vylaďovat realitu. Udělal jsem si vlastní palác
v odlehlých končinách, celý monumentální a šedý, jako z betonu. Nikde mě už nenajdou.
Naprogramoval jsem se na kontinuální změnu identity a identifikace. Mám svůj hrad.
Stvořil jsem roboty. Jsou to mí kamarádi. Oni jsou úplně lidské bytosti, jsme přátelé,
pokecáme si, sdílíme, žijeme spolu. Mají obrovskou sílu, zbraně. Jednou mě našel někdo
ze starého světa a hned ho zabili. Jsou to mí přátelé, máme se tady všichni rádi.
Všichni vypadají jako piráti. Už se nemusím o nic starat. Jsem si armádou. Vizualizuji
svá přání, tvořím nové světy a vše se plní. Stal jsem se Stvořitelem a můžu všechno.
Hraji na klavír svou oblíbenou skladbu – ve svém hradě… na velký klavír nebo varhany,
sám, vysoký strop, šedo, jako v těch upírských filmech… jeden z těch, kdo mě znali ještě
jako vojáka, mě našel. Dostal se sem přes všechny překážky. Nabral identifikaci nejspíš
podle té písně. Možná proto, že takové sračky už nikdo neposlouchá? Ani nevím, jak to
setkání dopadlo, už jsem hodně zakotvený ve svém (dnes už novém) světě. Vědomí,
v němž jsem pracoval jako testovací voják, které jsem měl, je vzdálené. Podobu
a identifikaci měním každou chvíli, mám v sobě automatický program, aby mě nenašli.
      Pak, po mnoha letech, ke mně přišla nějaká žena. Možná moje dívka. Nevím jak,
řekla mi něco, co jsem nechtěl slyšet, nepříjemně. Dívala se mi přitom do očí. Robot-pirát
s bradkou, pleší a velkýma černýma očima ji za to střelil brokovnicí do krku. (Pane, vždyť
máme okamžitě zabít každého, kdo se nechová slušně.) Měl jsem už moc nad životem i smrtí,
splnil jsem si všechna přání. Natáhl jsem ruku a vysál jí z krku ty broky. Šly skoro všechny.
Pár jich zůstalo, ale nevadily. Pak někam zmizela, už ani nevím. Nějak si už nevybavuju,
kde jsou David a Petra, mí pohani.
      Obklopen piráty, uprostřed hradu (ono už asi nic jiného než hrad neexistuje) jsem se
zeptal jednoho z robotů: „Máš přátele?“       
      „Ne, pane,“ zasmál se.
      Zeptal jsem se na to samé dalšího, dalšího. Všichni odpovídali stejně. Vždyť je to tady
plné kamarádství, dobrá atmosféra, uvolněná…
      Jen pro mě.
      Každý z nich žije ve strachu, že mne naštve, a že ho za to ostatní zabijí. Všichni se
MUSÍ chovat přátelsky, kamarádsky, držet smečku a dělat mi společníky, tedy přežít.
Vždyť mrknutím oka bych je mohl vymazat z reality. Vylaďuji už dokonale, stal jsem se
neomezeným vládcem všeho, a když ne všeho, tak alespoň v mých končinách – a v mém
hradu. Vlastně kdy jsem naposled z hradu vylezl? Je vůbec kam „vylézt“? Venku snad
jen trosky času, umírající vesmír? Vesmírem tady, i Bohem zde, jsem se stal já. Piráti
mi jen poklonkují, jsou servilní, nepoznal jsem to. Vlastně žiju ve své moci. Oni jsou loutky.
Stejně jako prostor i čas, smrt i život jsou tady moje loutky. Je nějaká cesta zpět? Můžu
se stát zase člověkem? Mí roboti, oni jsou také lidské bytosti. Mají strach z vteřiny na
vteřinu, že je druzí zastřelí, když mi řeknou něco nevhodného. Bojí se, že sejdou z mé
pozornosti – když si některého z nich nevšímám, může zmizet z reality, protože realitu
tady tvořím já. Nebo ho ostatní někde vzadu – zastřelí. To je ideální svět, který jsem
stvořil! Chci jim dát svobodu volby, svobodnou vůli, chci, aby byli svobodní. Vlastně,
aniž bych si toho všiml, tvořil jsem vše jen pro sebe, svět se tak stal mým odrazem.
Zavřel jsem se do svého světa a vytvořil si ho. Bez ohledu na mrtvé, nešťastné… jsem já
Vůdce Pirátů. Když dám robotům svobodnou vůli, zabijí mne. Žít dál v pekle, které jsem
– slepý – stvořil sobě i druhým, nebo jim dát volnost a nechat se zabít?
      Zajímavé bylo, že když jsem se jednoho z pirátů zeptal, jestli má přátele, odpověděl
jinak než ostatní. On to nakonec ani nebyl robot. Asi. Řekl „mí přátelé jsou ti s čistou duší
a srdcem“. Ale nevěnoval jsem mu pozornost. Nevím, který to byl a kde je.
      On byl možná mou poslední šancí najít klíč ke starému světu, ještě než jsem si vytvořil
svět vlastní. Možná to byl anděl, který mi chtěl ukázat cestu. Kde je teď? Kde jsi?
(a ono to půjde, jen opustit mozek vojáka, ne mága) Zapnout v sobě něco. Otevřít zámky,
které jsem zamkl.
Bez strachu.
Vrátit se domů.