Recitace schizofreničky

Prosí tě, vzdálen daleko, předaleko. A dráty vysokého napětí kroutí se ve větru jako kudrliny na hlavách afričanek. Ach ne, neomlouvej se mu, copak jsi mu něco udělala?

Schizofreniku!

Já za to nemůžu, ne ne ne!

A potom se rozplakala.

Sama, mezi tou spoustou lidí sama, přemýšlejíc v infinitivech.

Kdo ví, jak tenhle celý svět vlatsně ve skutečnosti vypadá.

Četla Marťanskou kroniku. Melodie otáčení zažloutlých stránek se rozplývala téměř neslyšně okolo. Pak ale přestala hrát a z bílých stěn zařvalo ticho. Lekla se? Čeho? Vraha? Zloděje? Ducha? Mimozemšťana? Bála se snad??

Ne, to jen slunce pražilo jí do tváře a proto nemohla číst. Odložila knihu a opřela se o zeď. Zamyslela se, sklopila zrak a hrála si se svými dlouhými vlnitými vlasy, které teď na ostrém světle měly zářivě tiziánovou barvu.

Po tváři se jí začaly koulet slzy, nekonečné množství drobných třpytivých perliček. Vypadala jako panenka v koutě, kam jí její majitelka odložila a nechala, aby se na ni prášilo.

Mračila se, okusovala si nehty a rty měla pevně semknuté. Najednou nemohla mluvit. Na koho asi? Připadala si bezmocná uprostřed světa plného žraloků, kde neměla jediného přítele.

Však měla, ano měla.

Měla své imaginární představy a psychiatra za dveřmi místnosti 3x3metry.