Podobenství o jednom prozření

Toho večera jsem se necítil právě ve své kůži a tak jsem vyšel do vlhké noci, abych přišel na jiné myšlenky. Jak jsem tak kráčel opuštěnou nábřežní ulicí, v mlze přede mnou se náhle odlepil od zdi nejasný obrys postavy. Jeho slova se mi v paměti dosud jeví nezvykle jasně. Nabídl mi to, co mi ještě nikdy nikdo nenabídl. Nevím o člověku, který by dokázal odolat ve chvíli, kdy mu někdo řekne, že stačí málo a může mít všechno, po čem kdy prahnul. Co na tom, že ti sebere půl života, vždyť ten jeden rok může nahradit následujících třicet let umírání za živa. Tak jsem si tenkrát představoval zbylou polovinu svého života. Šeď věčného stereotypu a pomalu se blížící smrt. A tak jsem si tenkrát řekl: “Proč ne?”. Když jsem se od něj vzdaloval , o kapku krve chudší, tichým hlasem mi připomněl: “Nezapomeň, do roka a do dne se vrátím!”.

Nedá se popsat, co jsem za ten rok prožil. I kdybych byl schopen to vylíčit, nikdo by mi nechtěl a ani nemohl uvěřit. Strach z toho, co bude, až skončí onen rok, se po čase změnil v zoufalou snahu nepromarnit ani vteřinu. Tempo mého života bylo doslova zběsilé, čas běžel stokrát i tisíckrát rychleji než obyčejně. Ale přes to přese všechno jsem v sobě měl jistotu blízkého zániku, již jsem postupně odsunul až do nejzazší části svého vědomí.

A náhle tu byl ten den. S posledním úderem hodin, oznamujícím příchod osudného dne, jsem v sále zanechal rozhýřenou společnost a vyšel do noci, jakoby na znamení opět zahalené hustou mlhou. V místě, kde jsem ho o rok předtím potkal, jsem usedl zády ke zdi. Přes napětí, které se ve mně hromadilo, jsem po několika minutách usnul, vyčerpán prohýřenou nocí. Poté co jsem procitl, absolutně bez vědomí, kde se nacházím, jsem zaregistroval malou ručičku na ciferníku věžních hodin, stojící kousek za pětkou. Celý zdřevěnělý jsem se s námahou zvedl a rozhodl se trochu projít a tak alespoň částečně zabít čas, oddělující mě od konce.

Co když přijde až o půlnoci, napadlo mě náhle. Vše by tomu nasvědčovalo. Do roka a do dne - to přece jeden den přidává. Dnešek je tedy ještě můj. Ale copak mohu své myšlenky obrátit k něčemu jinému, než k nadcházejícímu trestu? Ne, tento den nepatří mně, tento den je už jeho.

Pomalu jsem si začal opakovat to, co mi před rokem řekl, slovo po slově. Trest. Zač mě vlastně trestá? Za to, že jsem žil, doopravdy žil, ne živořil, jako všichni okolo? Za to, že jsem měl všechno, po čem ostatní lidé hluboko v podvědomí od pradávna jen touží a obrací k tomu veškeré své konání? Za to mě přece nemůže potrestat! To není spravedlivé! Ale co když nebe, kam jsem si svou krví zbořil most, se liší od mých dosavadních představ? Co když nebe znamená spravedlnost a záruku, že naše činy budou souzeny objektivně? Při té myšlence mě zamrazilo. Poprvé za ten rok jsem pocítil opravdovou hrůzu z toho, že má duše je v rukou někoho, kdo s ní může naložit podle své libosti, a že neexistuje odvolání nebo nárok na spravedlnost. Jsem vůbec ještě člověkem?

Zhroutil jsem se na studenou dlažbu. Nevím, na jak dlouho mě obestřela temnota, skrz kterou nedokázal proniknout ani jediný paprsek naděje. Když jsem procitl, hodinová ručička na ciferníku věžních hodin se právě přehoupla přes jedničku.

Popadl mě vztek. Nejsem ničí majetek a nikdo se mnou nemůže nakládat, jak se mu zlíbí. A snad abych přehlušil cosi uvnitř mě, jež mi tuto zoufalou myšlenku nahlodávalo, jsem z plných plic zařval: “Nikdy mě nedostaneš! Nemáš právo vzít si mou duši! Patří mně, slyšíš? Jenom mně!”. Trhl jsem sebou, když se těsně za mnou ozvalo odporné zachechtání. Kolem přeletěl racek. Z úst se mi vydralo sprosté zaklení, přesto rackův smích stačil k tomu, aby na mě opět dolehla ponurá beznaděj.

Zvedl jsem se a odešel po nábřeží do centra. Tam jsem vyhledal nenápadný krámek a koupil si láhev té nejsilnější vodky, kterou obchodních měl. Při prvním loku jsem měl pocit, jako bych polykal sklo, které nemilosrdně drásá mé útroby až do masa. Při druhém loku mi bylo, jako by mi hrdlem protékala rozžhavená láva, třetí lok ve mně zanechal už jen příjemné teplo. Pak si pamatuji jen že mě něco neodvratně táhlo zpět na nábřeží.

Bolavý a otupělý jsem se probral asi v deset večer. Svou hlavu bych byl mohl přirovnat k rozbitému zbytku láhve, který se válel vedle mě na dlažbě. Nebyl jsem schopen na nic myslet, jen jsem v malátném polospánku uslyšel vítězný smích - dal bych krk za to, že to byl ten samý racek jako předtím.

Definitivně mě probudil až první úder věžních hodin, které právě začaly odbíjet půlnoc. Věděl jsem, že přijde s dvanáctým zazvoněním. Následkem opilosti jsem nevnímal příliš jasně údery, které mi neodvratně odměřovaly zbývající čas.

S dvanáctým úderem se ve mě náhle vzedmula vlna vší té hrůzy, děsu a odporu. Náhle jsem si vše uvědomil - on nepřijde! Teprve teď jsem pochopil pravou podstatu té jeho hry o duše. Dal mi vše, co jsem chtěl a teď mi dal i milost. Jeho štít zůstane čistý - nepřijde si on pro mě, ale já přijdu k němu. Ví až moc dobře, že po nepředstavitelném roce, kdy dá každému vše, co chce, nedokáže nikdo žít dál obyčejným životem, odčinit své hříchy a tím si otevřít cestu do nebe. Celý rok žijeme zběsilým tempem, vždyť potom následuje zánik. Ten rok vlastně žijeme pro smrt a on nám náhle daruje život. Není v lidských silách pokračovat dál a on právě s tímto počítá. Zamrazilo mě při pomyšlení, jak bezmocní proti němu jsme. Kolik lidí asi ještě zopakuje mou chybu?

Pomalu jsem došel k mostu přes řeku. Téměř jsem se zasmál ironii osudu - vždyť právě tento most mě spojuje s možností žít. Překročil jsem zábradlí, takže jsem stál až na samém okraji. Tentokrát už jsem nekřičel. Jen mi hlavou kmitlo, že ze všeho nejhorší je to prozření, které přichází s dvanáctým úderem věžních hodin.