Spatřil jsem všechno okolo sebe a byl to jen namalovaný obraz bílá plátna zim a rudé tečky ohníčků prodavaček kaštanů černá, rudá, sargasová i mrtvá moře abychom se dozvěděli o barvách břeh rámu oddělující písek a stopy od vln svítání vytékající z dobrovolně přeťatých žil inkoust pera z první třídy, jímž si kreslíme do mraků ženské siluety a svoje lásky šeď těch, jež neví, že jsou již mrtvi a s přesvědčením, jež je jim vlastní, dále z billboardů tvrdí opak hněď hlíny, které když se dotýkám, mám pocit tebe a žluté tahy dnů podobné obilí, kterým se mnozí pokoušeli o realitu která je vůbec největší lež a kterou se jen pokoušíme předstírat sami sebe že máme že víme že jsme aniž by si kdo vůbec položil tu nejdůležitější otázku kterou je víra a odpověděl na ni tichem protože některé odpovědi, by byly příliš malé a možná by nebyly daleko od bolesti a kdybych měl Bože říci, co považuji za nejdůležitější pak řeknu, že to bylo štěstí, které mi daly mé děti blízkost, jíž mi mohla přinést jenom moje žena a jedno tělo, z nějž jsme se tolikrát narodili a v němž jsme tolikrát umřeli ať už v postelích nebo při pohledu na letní nebe plné hvězd čemuž se jinak říká světlo v nějž se navracíme po celý svůj čas
|