|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Emilio,
bylas to ty, kdo držel jehlu,
vstříkla do žil a do svalů jed, naději i vzpomínku
na to jak voní smrt;
a dýchá, žije, bují a rozkvétá
na nových a nových tělech, myšlenkách, smyčkách, nehtech.
Emilio, ty víš, že mé puchýře jsou tvé,
tví rodiče umřeli, mohlo ti být deset, jedenáct, dvanáct - já tehdy možná ještě žila,
ale už si nevzpomínám
Emilio, jsi moje, nejčernější, a možná jediná,
zapouzdřená v tolika dalších jménech, která nevědí,
jen ty víš,
jen ty nemáš strach.
Persona má strach; puchýře praskly, ale stále se nehojí,
ale ty jsi ta, kdo ukazuje pořezané ruce, krabičku prášků, která ti postupně mizí v ústech. Ty jsi ta, kdo volá
nahlas a přece neslyšně
o pomoc.
Možná i ty jsi mrtvá, ale stále toužíš,
stále voláš, zavřela jsi oči a vklouzla pod hladinu; pak viděla bolest,
která teprve bude, teprve se zhmotní; a přesto dokáže odtáhnout ruku, vyrvat žiletku.
Emilio, jsi ta, která chodí
po ulicích se zavázanýma rukama,
žaluje stromům,
plive - neviděná - autům do oken neviditelné jedy.
Jsi ta, která fotí, točí lidi ve městě, v parku a má - ano, přece jen má strach,
že i oni jsou ztracení, že nikdo nezná cestu.
Emilio, máš tvář pomalovanou černí, ale jen ty nelžeš,
Persona sedí, chodí, pracuje, pomáhá a doufá...
mám tolik jmen
a ty jediná máš právo zůstat bezejmenná,
můžeš být čímkoliv, a přesto víš, že nejsi.
|
|
|
