Krapet štěstí

Ó, sladký domov. Prohnilá a zapařená vůně tlející trávy a listí v neudržované zahradě plné divokých květů, propletených a zardoušených ostnatými pažemi trní a růží, vytkaly cestičku ze sypaného bělostného kamení darované sousedem hrobníkem z nedalekých zrušených hrobů hřbitova, který se propadl do svých vlastních zatuchlých mokvavým mechem rozežraných hrobek mocných a krutých pánů z tohoto půlnočního hrabství. Šedí zakalené oči domu mžourají z nemocí popraskaných zdí, které cení své neustálým škodolibým větrem a dorážejícím deštěm odřené rezavé zuby cihel. Kření se na mě jako k smrti opilý s párem pokřivených zkažených zubů vysloužilý voják skrze jeho senově zežloutlé fousy od laciných cigár.

Srdce poskočí radostí když spatřím konečně mé erotické oblíbenkyně. Dvě harpyje sedící po stranách vchodu. Vždycky je pohladím, s vášni a něžnosti tajného milence, po jejich hebké kůži z drsného šedotmavého kamene. Jejich rty se lačně špulí a udělují mi kousavé polibky na šíjí přes krajkový límec mé černé saténové košile, které mě unášejí do orgastických stavů a mdlob když vypínají své hrudě chlubíce se vyvinutými prsy ošacených do průsvitných župánků plazivého břečťanu. Zelené fleky choroby věčnosti, kterou nakažlivý liják roznáší po kraji, umocňují nadpřirozenou krásu jejich dračích křídel narušující poklidný balet plamenů hořících v měděných mísách, které ty nymfy drží v dlaních a čtyři prsty každé ruky honosí se orlími drápy vrhající klikatící se zlatooranžové hadí stíny po sešlapaných schodech a hradních zdí z keřů za mnou.

Ó, jak toužím po jejich pohlazení...

V potemnělé prázdnotě vstupní haly, provoněné parfémem vlhkosti svatých zdí kostelních, je slyšet jen slabounký zvonivý smích mé dcery. Určitě si zase hraje s panenkami s porcelánovými hlavami, které tak ráda oblíká a upravuje jejich pestré šaty nůžkami, noži a jinými ševcovskými chladnými nástroji. Hmátl jsem po ocelové struně ledabyle visící uprostřed haly. Malý otvor ve stropě se s plechovým vrznutím otevřel a propustil pramen stříbromodrého měsíčního vlasu, který se sesunul až k obrovskému lustru dovedně vytvořeného z malých i velkých kousků drahokamů, které rozlámaly paprsek na tisíce dalších paprsků a ty na další tisíce paprsků, které rozzářily celý lustr přízračnou studenou září. Nahoře na schodišti jsem zahlédl mihnout se obrys mé dcerušky. Stydlivě se chichotala a její matný stín se na chvilku zastavil u obrazu zasazený do zašlého mosazného lesku rámu s vybrazením mé ženy a dcerky. Byla to skvělá dáma z vyšších kruhů, nezaměnitelného charisma, občas bláznivě pomatených nápadů a nejlepší milenka se smyslem pro temnou romantiku. Můj slzavý povzdech na malý okamžik orosil nehybný vzduch a v něm se zjevila její bledá tvář. Smyslně přivřené oči a rty dychtivě očekávaly nektar mého polibku.

Prošel jsem rozplývajícím se oparem pod, na zdi nad dveřmi do jídelny, vystavenou ostřím sekery uťatou hlavou medvěda, jehož zuřivostí vyceněné tesáky a tlama, v nichž můj švagr nalezl onen nikým nehledán poklad Smrti, byly ještě zbrocené zaschlou krví z jeho posledního smrtelného výdechu, do jídelního sálu. Za dlouhým hodovním stolem překypující rozmanitou hojností pokrmů seděl ztrápený démon, jehož křídla zářila blankytně. Prstem kroužil v louži rozlitého krvavého vína a prozpěvoval si tichounce naříkavým hlasem jakýsi part nebeských chórů. Tenkrát přišel, už nevím proč, přišel a bez řečí se usadil na nejstatnější židli s vysokým gotickým opěradlem. Od té doby tu sedí a naříká.

Mockrát jsem se ho ptal proč mě poctil svou návštěvou, ale nikdy neodpověděl. Vždycky jen pozvedl hlavu, podíval se na mně ledově prázdnýma očima, rty se jemně pohnuly a zase ji sklopil. I když se nedá říct, že by měl lidskou tvář a oči, neboť celý se zdál být jako zahalen mlhou, která rozmazává a rozpíjí jeho vzhled do ztracena. Bílé lilie, které zdobily jeho hlavu jsou už zvadlé a zhnědlé.

Posadil jsem se do čela stolu. Blýskající se ocelová čepel s křupnutím projela mazlavým kloubem přímo pod krůtím křídlem, aby odkrojila kus usmaženého masa. Ramenné svícny rozpřahaly svá chapadla žonglující se svícemi ze zvířecího tuku. Skrze dvoupatrové štíhlé okna se sem loudaly barevné mozaikové vyobrazení z vitráží, které uléhaly na svěšená křídla a shrbená záda mlčenlivého démona, jemuž jsem přezdíval Anděl.

Připil jsem na jeho zdraví a věčný život. Usedl jsem za píšťalové varhany vtěsnané mezi rozkročené nohy schodiště do prvního patra a zahrál chmurný requiem tolik lahodící mým uším doprovázející Andělův žalm. Ozdobné svícny se opět předváděly a pyšně se nakrucovaly v rytmu. Postavy v oknech ztrnule tancovaly jako znovu probuzení mrtví na bále pořádaného marnivým černokněžníkem.

Hrál jsem dlouho. Jedna křišťálová slza za druhou ve vodních hodinách odbíjela středonoc patřící jen kvílení meluzíny ve věži kde rozhoupávala zapomenutý litinový zvon a truchlivé recitaci mladého sýčka vše pozorujícího z výšky buků v zahradě v jejichž korunách měsíc Kníže Plnosti zapaloval stříbřité pochodně. Odebral jsem se na lože, abych si odpočinul, vydechl tu bolest bytí a ulevil zchřadlému tělu. Šedá a v koutech plesnivá klenba jizby se skláněla nade mnou jako farář při posledním pomazaní a piškvořící se obličeje maskarónů z hlavic sloupů mě pomlouvaly nechutným způsobem.

Když vodní hodiny odbíjely druhou ranní, jako vždy jsem zaslechl do uší pichlavý tenký pláč mé dcery ze vzdálené části domu. Nemohl jsem ji pomoct. Ona to věděla. Naslouchal jsem jejímu hlásku a mrazilo mě v zádech. Nemohl jsem ji pomoct a ona to věděla. O to více mě ta bezmocnost soužila.

Postavil jsem se před skleněně zamrzlou hladinu zrcadla a pozoroval jsem sebe. Tu trosku, tu loutku, které nějaký škodolibý parchant uštípal všechny drátky a pohodil do bláta každodenní bezmocnosti. To komíhající plamínek petrolejové lampy maloval divný výjev v zrcadle. Nesl jsem na zádech sbitý kříž z něhož mrskající se dráty jako chapadla Medůzy bičovaly kňučící otroky krčící se ve žravých stínech pobíhající po dřevěné podlaze. Taky jsem viděl širokou tmavou řeku klidně tekoucí do dálky ztrácející se v husté stoupající ranní mlze, za kterou stály v řadě sotva spatřitelné matné obrysy horkých štítů. Břeh lemovaly naoranžovělé perly luceren uvízlých v korunách tmavozelených šeptajících stromů. Z té ranní mlhy se přibližovala postava ženy ve svatebních šatech. Kráčela zvolna a svůdně houpala svými boky přidržující si přední část šatů odkrývající její štíhlé překrásné nohy.

Kráčela stále blíž a blíž až prošla zvlněnou hladinou zrcadla. Samou radostí jsem nemohl ani mluvit. V oněmělém úžasu jsem před ní pokorně poklekl a symbolicky políbil její sličnou ručku. Při chůzi se nedotýkala podlahy a její bělostná svatební vlečka se rozpouštěla v opar vytékající ze zrcadla. Dovedla mě zpět do postele, uložila a posadila se bokem ke mně. Každé její pohlazení mrazivě pálilo, ale já byl přešťastný, že mohu být s ní, s mou vyvolenou, mou ženou. Spokojeně jsem usínal s jejím úsměvem před očima a pláč mé dcery ustal.

Obě jsou stále semnou a já jsem šťastný, že je mohu alespoň vidět nebo slyšet. Život je tak pro mě snazší, i když vím, že nikdy už nebudu moct je obejmou, protože obě skonaly před pár lety Černou nemocí.