Smutná opilcova píseň z Jedové chýše
To když nad Apolinářem roztáhne se tíseň,
přehluší ji z dáli opilcova smutná píseň,
to opilec své milé žitné dopis píše,
kam zmizela? Prázdná je jeho číše.
Jedová chýše toť nový opilcův ráj,
neměnil by nikdy za jiný kraj,
ať klidne četníci mávají svým obuškem,
já zdrhnu do Velhartic za Buškem.
Tak pane výčepní ještě jednu rundu,
ať propiju tu svojí novou bundu,
nechť má stará na mě zlost,
je ošklivá a hubená jak kost.
Dělá mi ze života jenom peklo,
včera večer nám do bejváku teklo,
ještě, že mám tu smutnou píseň,
doma na mě čeká jenom plíseň.
Jedová chýše stala se mým domovem,
ať klidně ta kost vyhrožuje rozvodem,
žízeň to je velmi špatná věc,
horší než-li na záchytce klec.
Tak nalejte mi mou žitnou lásku,
ať dostane mé čelo další vrásku,
nechť zkusí stará mi žitnou lásku vzít,
zabiju ji! Pak může v hrobě hnít.
A až položí mé tělo na máry,
nechť rozezní se v Jedovce všechny kytáry,
do rakve mi vložte mojí lásku žitnou,
nakrknu tím starou i naší bytnou.
|