Snad jsem se narodil jen kvůli tomu postát nad hroby, v nichž leží stíny mých přítomností na rub povolávacích rozkazů jim napsat merde propustit ruce z vězení všech gest už nikdy neuvěznit květiny ve váze, jež je průhledná jako lež kterou si pravdu činíme alespoň trochu snesitelnou ale dát jim svobodu uvadání a tak být na chvíli Bůh na tvář vymyslet ti dva malé drahokamy jeden stesk iluze a druhý ametyst dívání a cítit pak ta mizení s každým zavřením víček jimiž se přepínáš do tam a tady v síťce od pomerančů ti přinést samodržící punčochy protože už jen ta představa znamená, že ještě sním barvu na vlasy, která tě činí součástí soumraku a chléb, kterým dáváme smysl času, hlíně a jaru snad jen jít obilím je skutečná cesta, která je i není jako smrt když vzkříšeno vstává rok co rok z polí, aby se dotklo stébel těch, kdo jdou, a nebylo a pak v první ulici, jíž začíná vědomí návratu hledat své povinnosti jako je tělo, bolest a radost jen kvůli tobě
|