POZVOLNA OVÍVÁN JARNÍMI DEŠTI

Jdu z města ven, slyším svůj hlas, ale zní kupodivu kdesi v dáli,

odkudsi od Vltavy doléhá tlumeně lomoz školy, předeherní

štěbetání ještěrčích a i jinak mrštných žen,

pod listnáči se poflakují umolousané zatoulané děti a psi,

rozvedené matky s kočárky popíjejí červené a dívají se vlevo, -

rozcestník ukazuje nápis: „Jsem sama, ale už nikdy,

ale opravdu nikdy, nebude ti odpuštěno“,

tu a tam prokluše kamsi spěchající kůň

a všude to voní po smaženici.

Opilý lesník jódluje, milenci listují těly, žalmují biblí

a sedmiramenní, obtěžkáni svazky Tóry

a vizitkami z realitních kanceláří,

degustují svačinově a jen tajně a potichoučku,

tady někde v houští, lahodné vepřové kolínko…

Je libo ještě hořčici? Ano, ale hlavně křen

a potom už jenom hodně orgasmů.

A co pak, co bude potom, můj milý sedmilháři,

stihnem ještě pivo?

Starci chodí polonazí, jejich pohledy jsou jasné a do mlhy.

Trochu se stmívá, není teplo ani chladno,

nic není zcela jasné, nic zcela zahaleno.

Nikdo se nestydí, Bůh sedí v plédu na rozvrzaném otomanu,

má po dlouhym tejdnu, popíjí a pokuřuje, hledí dolů

a konečně si našel čas, aby pohladil svou ženu

a namočil si unavené nohy do lavoru s karlovarskou solí.

Pábí a nechápe, co je to to „retro“ a co s tím všichni mají.

Za několik tisíciletí je zase hotov, co dole, dává nahoru a pak zase naopak,

co bylo hořem, je k pousmání

a tak rozesmívá se do hořkosti znovu.

Podivný lesík zmizel, voda v kov a kámen ve vodu se mění.

Zůstal jen kouř a trochu vlhkosti jak po páření

několika druhů v Babylonské věži,

tu a tam bodlák myšlenky a němé turistické značení

ukazující cestu odnikud nikam…

Hřešíme s rozkoší

a není cesta zpátky