|
v lavině posledních několika let
snažím se nahmatat svá ramena
tak dlouho se mráz zarýval, že přestal bolet,
přestalo být cokoliv cítit
nevím kde začínám a kde končím
nevím kde sníh začíná a končí
namotávám nepochopení, rovnám na stůl před sebe
chci ho mít na očích
a nesmím seškrábat ten večer
kdy jsi věděl; mé uši jsou neúnavné, vše pojmou a nic je nespálí,
nezalehnou pod tíhou hlasů --- hlasy jsou strach a vztek a bolest
…
dnes desítky postav rozložených v místnosti
namotávalo život
"da sein..." za domácí úkol
"zachyťte moment, kdy to cítíte"
tak tedy píšu.
vidím jen sein
…místo kde jsem
není tady
je to ledová krajina, usazeniny sněhu zaseklé v obloze
místo mraků
třpytí se, vypadá čistě a jasně
ale není skutečná
| 
