Toužil se toulat po hvězdách -  a tak každý večer odešel se psem v holinkách k rybníku a brodil se v jejich odlesku. V zimě, kdy se rybník pokryl ledem, zkoušel chodit jako svatý po vodě. Žil sám a v okolí mu nikdo neřekl jinak, než-li Hastrmane. Bylo prvního října, když se vydal jako obyčejně  ke hrázi rybníka hustě pokryté sítím. Pes začal neobvykle vyvádět, štěkal, jako by někoho dávil, měsíc – shodou okolností v úplňku-stříbřil vrásčitou hladinu.

Hastrman křikl: „Ťapino! Kde seš?“

Pes utichl – naposledy se ozýval odněkud z rákosí na druhém konci vody.

„Ťapino, křičel cigaretovým barytonem Hastrman a psa ne a ne najít.

Hledal dvě, tři  hodiny, první podzimní mráz se vkrádal za límec. Už se chtěl vrátit, Ťapina celá mokrá a promrzlá nakonec vylezla odkudsi z pokryvu noci. Jakmile spatřila svého pána, celá radostná se k němu rozeběhla. Nevyptával se jí, kde byla, jak to, žes utekla, a tak. Večer nalil své čtyřnohé paní domácí horké mléko a upekl celé kuře, které si poté napůl rozdělili.

Druhé noci šel opět k rybníku. Drobné mušky, kdo ví, kde se v té zimě vzaly, nepřestávaly na Hastrmana dotírat. Oháněl se neustále kolem a jsa po nějaké době na ně už přecitlivělý, cítil jejich nožičky po celém svém těle.

„Ťapino, kurva, kde seš?“ Zanadával a ohlédl se kolem sebe.

Ťapina, jako posledně, zmizela v černé tmě. Co Hastrmanovi zbývalo – volal naprosto bezmocně do dálky, tleskal rukama, mlátil pohozeným klackem o strom – dunění, křik, Ťapina se neozývala. Hledal hodinu, dvě, neměřil čas, kdo ví, jak vlastně dlouho volal do prázdna. Až když usedl, pes přišel za ním. Ublácený, jakoby právě připlaval, schoulil se k nohám svého zoufalého pána. Hastrmanovi ty dvě podivné příhody však nedaly spát. Ťapina poslouchala na slovo a nikdy se takto nezachovala. Řekl jdem, šla, řekl čekej, čekala na místě, i kdyby po ní kameny házel.

Už se stmívalo a Ťapina už stála jako praporečník u dveří. Navlékl tedy kabát a kroutíce sám nad sebou hlavou, zamířil k vodám za noci tichým, jako smrt.  Jak se vzdaloval od svého domu, slyšel, jak Ťapina za dveřmi naprosto nepříčetně kňourá. V holinách těžce zvedal nohy od rozbahněné země, vpíjela jej k sobě ohromnou silou, která brala Hastrmanovi poslední zbytky sil. Ubíral se po nevyznačené cestě kolem rybníka, aby přišel na kloub celému neobvyklému chování svého psa. Pomýšlel na mršinu, která by se zde mohla povalovat a kroužkem baterky maloval po lesklé trávě před sebou rychlé kruhy. Necítil nic, kromě bahna a známých pachů rybničné noci. Co když měla nějakou předtuchu?

Tu jej napadaly podivné myšlenky, „Vypnul  jsem v doma sporák? Nenechal jsem otevřené kohoutky? A co kamna, nenechal jsem u nich blízko papíry, aby Ťapina ještě neuhořela?“ Psi mají prý silně vyvinutou intuici, varují před zemětřesením, poznají známého člověka na stovky metrů, vyčichají stopu i několik dnů starou.

Nebyl si jist vůbec ničím. Procházel opatrně loukama, okrajem zoraného pole a pak se v obavách o naplnění čehosi nevídaného vrátil zpět domů. Sotva však otevřel dveře, Ťapina se protáhla  a zmizela ve tmě. Křičel, ale neměl sílu ji následovat. Posadil se zoufale za stůl.

Ráno musel do práce a tak nezbývalo, aby si došel alespoň na chvíli ulehnout. Dveře nechal otevřené a ve dvou svetrech pomalu usnul. Asi v pět ráno jej probudil známý hlas. Jenomže nejen on…těch šelestů přicházelo více. Vskočil z postele, zabouchl dveře a neuvěřitelně zíral před sebe. V jednom rohu Ťapina a ve druhém, jakýsi vystrašený vořech – střílel očima po zavřených dveřích a vrčel.

Za dva měsíce bylo u Hastrmana psů více. Ťapina, vzorná matka nosila štěňata po domě a on chodil k rybníku sám. Předtuchy prostě mívají řadu podob i významů…