Cesta dlouhá, nekonečná...

Procházim se přírodou, nedotčenou nevinnou,
tam kde člověk ještě nebyl, vedu teď já kroky své.
Vstupuji nyní do neznáma, směřuji jen za tebou,
hledám tě pořád cestou svou, snad pookřeje srdce mé
navštívil sem světa kus, však tebe nikde neviděl
obešel jsem každý dům, jeden jsem ale zapoměl,
putuji teď přes půl země, snažím se dojít až k té boudě.
k té co na konci světa stojí, a každý se té stavby bojí.
Prý se tam nikdo nedostal, mne však láska žene dál,
nemám co už ztratit víc, já už nemám zhola nic,
mám jen svoji touhu pouhou, a před sebou cestu dlouhou,
viděl jsem tě jednou jen, mě připadalas jako sen,
tak krásná milá a nevinná, mé srdce pořád vzpomíná.

Když potkal jsem tě, a najednou nevěděl,
jsi-li přízrak pouhý, nebo osoba skutečná,
tak krásná jsi byla, jako bys byla ze sna,
byli jsme spolu krátce, jen několik okamžiků,
mé srdce skoro zapomělo, na ty chvíle plné citů.
Však láska k tobě, krásná pano, vyplňuje každé ráno,
nejen ráno ale celý den, já tou láskou žiji jen.

Jdu pořád dál a dál, až tam kde ten dům stál,
poslední místo kde jsem nebyl, naději jsem zase nabyl.
Doufám, že najdu Tě tam, kam se dostávám,
otvírám dveře a vcházím, své iluze hned ztrácím,
uvnitř nikdo není, na stole ale papír leží,
na papíru je napsán vzkaz, já sem Tě nenašel zas,
myslím už jen na konec, je mi tak úzko,
jdu teď na kopec, skok je tak blízko,
já přečetl si zprávu, co ležela na stole,
už vidím tu skálu, sem skoro nahoře.

Ta slova napsaná, na bělostném listě,
prý nehledal jsem na tom správném místě,
odešlas už odtud, z tohoto světa,
hledal jsem dlouho, hledal jsem léta,
už vím kam jít, do země snů,
s tebou chci být, po zbytek dnů,
jdu k tobě, lásko, stojím teď na skále,
lásko, Miluji Tě stále...