Přemýšlel jsem o svých dnech

o světlu mém i tmě, jež tělo je mé duše

vím, že všechno co jsem, cestou je beze jmen

a to kam jdu, je něco mezi slovem a tichem  

dívám se na hodinky, v nichž běží čas jako pes za svým ocasem

a vločky tam venku, který je za světelným rokem oken

míří vzhůru v závěji

nehledám smysl ani odpovědi

na pláč nebo beznaději

do níž se ukrýváme, když nebe je tak nízko

že není rozdíl mezi vločkami a sněhem

nevcházím do tváře zimního pole  

abych uvěřil v sebe

nestávám u výloh s větrem za výkladem

abych zaslechl něco víc než město

ani tě nedržím za ruku

abych nesněžil

jen vím, že s tebou nepadám