Ty za mě spíš a já na tvůj dech se dívám ze břehu svého já jak klesá a stoupá ten oceán i s lodí mojí dlaně buď já, nebo prosinec řekla jsi letos k mému severu, jímž bývám první den dvanáctého měsíce když jsem se zadíval do sněhových vloček jako do žen nebo na anděly odpusť já jen nevím, jak to umím ale jsem nevím, jak to dělám ale bije mi srdce a nevím proč ale miluji tě napadlo mne a Měsíc otevřel ústa aby mlčel protože bylo už dost psího štěkotu za zavřenými dveřmi ticha, které vychází z tvých šatů úplňků, které vozí v kočárcích bláznivé ženské slov, která vyslovujeme s vědomím lži i bolestí tančících stínů když napoprvé nesfoukneme adventní svíci a do rána pak zavíráme oči
|