S každým zásekem do omítky viděla tvář. Všechny tváře měly příběh. Držela to v sobě už pár měsíců nebo let. Záleželo na ksichtu...

Pavel... osm let rozchodů neshod a zase usmiřování a pak ten pocit ráno, kdy se probudila vedle něho a věděla, že je konec. Jen si počkat na padající kovový plát, pěkně na krk, … alespoň nebude muset už jíst...

Ing. arch. R.B. - hrobař všech iluzí o jejích schopnostech.

Docent – mučitel po poslední dva roky. Tolik pomalé nenápadné agonie každý čtvrtek celých deset hodin.

Iva... Podobných ksichtů a jmen je hodně – jednou oheň zaplane

… a ať si uhoří, to ona bude ta, co sbírá popel obou. Možná měla být hrobařem než architektem.

Každý nevinný ksicht v šalině, tramvaji, metru, škole, obchodě, na brigádě, na koncertech...

Buch buch, omítka dolů...

Osm hodin denně posledních pět dní. Všechno bolí. Bouchá do zdi a konečně jí tečou slzy. To to trvalo... a už ani řvát se potom nechce... Všechno odteče jako voda v umyvadle, skrz oči, rozmazanou tvář v odlesku okna.

Přijdou další týdny a tam už nebude omítka, jen zběsilý úprk skrz realitu. Plakat často je zničující. Lidi se slz bojí. Proto pláčou osamotě anebo taky ne...

Někdy nemají místo, kde plakat sami a dál to prostě už nejde. Přistihl ji tolikrát s vodou v očích.

Pavel... každou minutu s ním před i po rozchodu, každý úsměv, zamračení, nedostupný pohled, opovrhování, lítost, kolik jen těch tváří tenhle člověk měl...

Je moc unavená. Neví, jak vypadá a kdo je. Jen tluče z panelu ty tváře dolů a snaží se mezi nimi najít alespoň jednu která by nebolela.

Učitel na kreslení... falešné naděje, pocity, falešné falešné falešné, děti na to časem přijdou, že jim dospělí lžou... Takhle probíhá dospívání?

Odložit dláto a dát si kafe. Sněhurka potřebuje přestávku, aby mohla napsat tento slint...