|
| |
 |
Hudba, život, rozcestí a čaj
Autor: Jakub Achrer () - publikováno 15.8.2000 (11:42:11), v časopise 18.8.2000
|
|  |
Hudba, život, rozcestí a čaj
Čaj a hudba
v poklidném
odpoledni.
Zvykl jsem si
na čekání
na soud
a teď už
si jen sedám
na hřebíky myšlenek.
Už měsíc jsem je neměnil
a tak jsou trošku rezavé
a díky bohu otupěly.
Čaj a hudba
v poklidném
odpoledni.
Hudba je obraz sluchu
a někdy i zraku.
(Zvlášť když tak hezky cinká
a zní poněkud prostorově)
Kdo to zná,
ví co mám na mysli.
Je těžké být mrakem.
Zase se koupu v té směsi,
kterou si vařím
už nějakých dvaadvacet let.
Je v ní trochu Ježíše,
ždibec Hitlera,
kus Villona, Jidáše,
Kyliána Nedoryho
a hodně, hodně
sajrajtu.
Čaj a hudba
v poklidném
odpoledni.
Pořád jen přešlapuju
před tou soudní síní
a hádám kolik dostanu.
Nejspíš doživotní trest,
jinak to být ani nemůže.
Za přílišnou zamilovanost
je i to málo.
Je těžké být mrakem.
Někdy lítám a nevím kam.
Někdy jenom foukám bubliny.
Někdy hraju počítačové hry.
Někdy si maluju skutečnost.
Barvičkama.
Někdy se směju s bratříčkem.
Někdy ulítávám na bonbónech.
Někdy jenom sedím a piju čaj.
Čaj a hudba
v poklidném
odpoledni.
Sedím na rozcestí
a někdo za mě odříkává:
„Ententýky dva špalíky“
už skoro celý měsíc.
Vím, že jsou obě cesty
stejně dobré
a ne a ne se s tím
ztotožnit.
Je těžké být mrakem
a plout si podle větru,
bez tvaru a jistoty
v čemkoliv.
Já se ale narodil jako dravá zvěř
a tak pořád jen něco chci
a něco zase nechci,
pořád bych jen lovil
a až budu umírat,
budu asi křičet.
Někdy sedím a koukám do zdi.
Někdy se ztratím ve svým rodným městě.
Někdy poslouchám řeč o mikrobech.
Někdy si jedu na lyžích.
Z kopečka.
Někdy chodím po Nuselským mostě.
Někdy se stávám hudbou a jejím obrazem.
Někdy jenom ležím a spím.
Je to opravdu tak těžké být mrakem?
Není,
těžké je se jím stát.
Někdy žiju a čekám co se semele.
Do háje…
Už mi zase došel čaj!
|
|
|
