Lenka se nacházela na pokraji mentálního kolapsu. Chybělo málo a skutečně se zhroutila. Byla na kost vyhublá, ale to bylo tím, že pracovala jako modelka. Měla chorobnou vyzáblost v náplni práce. Prakticky vůbec nepřijímala potravu. Nevadilo jí to. Docela jí stačil heroin a sladká šťáva. Byla skromná. Nedívala se na televizi. Ráda vyhledávala mužskou společnost. Střídala chlapy jako na běžícím páse. V podstatě by se dala považovat za nymfomanku.

Všechno bylo v pořádku až do té doby, než se začala zajímat o mystiku. Mohl za to Bůh, který se jí zjevil v rauši. Snažila se ho od sebe odehnat, ale nedal se. Věnoval jí mimořádně mírumilovný pohled a řekl jí:

„Nalézáš se na neodvratné cestě k osvícení.“ Usmál se od ucha k uchu a zmizel.

Lenka z toho byla v šoku. Svět jí najednou přestal dávat smysl. Považovala ho za veskrze iracionální. Do prdele! Co já si teď počnu?

Všechno nasvědčovalo tomu, že se brzy zblázní. Přátelé měli o ni starost.

„Je příšerně oduchovnělá, vůbec nechápu co za tím vězí,“ pronesla Ramie.

„Ze všeho nejraději bych jí zlámal vaz kvůli tomu, že mi nedala,“ nechal se slyšet Chladim, pročež dodal: „Ale uznávám, je fakt divná. Pořád mele totiž cosi o soudném dnu, vykoupení a spáse. Podle mě nemůže být normální.“

„Zavolám do blázince,“ vykřikla Hunema, její asi vůbec nejlepší kamarádka.

Vytočila příslušné číslo a sotva co jí to vzali, spustila:

„Dobrý den, chtěla bych udat náboženského fanatika. Je nebezpečný nejen sobě, ale především svému okolí.“

Přijeli si pro Lenku ani ne do 10 minut. Byli vážně rychlí. Lenka s nimi nechtěla, ale dali jí svěrací kazajku se silnou dávkou sedativ. Netrvalo dlouho a byla naprosto klidná a poddajná.

Probrala se o čtyřiadvacet hodin později. Byla nahá a stála čelem otočená ke zdi rozlehlé umývárny. Vtom ucítila silný náraz do zad. Způsobil ho gejzír ledové vody, který zapříčinil prudký kontakt její hlavy s lesklou plochou keramických dlaždiček.

Zaslechla zapraskání a omdlela.

*

Uběhlo 10 let a pustili Lenku ze cvokárny. Byla škaredá a vygumovaná. Měla na sobě vyplandanou teplákovou soupravu a v ruce držela igelitku. Ta v sobě obsahovala papuče, hřeben a naprasklé kapesní zrcátko. Neměla kam jít. Ke všemu se bála každého svého následujícího kroku. Byla ostražitá, dezorientovaná a labilní.

Její staří známí si na ni ani jednou nevzpomněli. Vůbec jim nechyběla. Byli úspěšní a prachatí. Mluvilo se o nich jako o hvězdách ve svém oboru. Vedli spokojený a veskrze šťastný život.

Lenka se posadila na studenou zem, natáhla ruku a začala žebrat. Ale nikdo jí nic nedal. Chodili kolem ní výhradně chudí lidi. Nepřestávali se litovat. Sami neměli co do huby. Pohledy některých se na ní přesto pozastavily déle a pečlivěji. Byla tak roztomile oplácaná tuky, až se jeden mlsně oblízl.

Netrvalo dlouho a Lenka umřela. Její ostatky skončily v blíže neurčitém počtu žaludků.

*

Na onom světě ji přivítala bezbřehá prázdnota. Lence se její náruč zdála děsivá. Naprosto spontánně vzala nohy na ramena a jala se před ní zdrhat do ztracena.

Po jisté době Lenka poznala, co je to stálost a bezstarostnost. Netrpěla žádnou záští, natožpak ambicí. De facto se cítila skvěle. Bylo jí líp, než za života. Měla upřímnou radost… Z čeho vlastně?

*

Tady jsem přestal psát, protože dál už nebylo o čem.

Dám si hrnek mezkalinu a půjdu se projít na čerstvý vzduch. Venku svítí Slunce, což svědčí o tom, že s největší pravděpodobností budu mít dobrou náladu.

A nemýlil jsem se. Vzal jsem peníze a vyrazil za hranice všedních dnů. Poznal jsem daleké krajiny a v jedné takové se i natrvalo usadil. Je plná fantasie a lásky. Mám se v ní fajn a vůbec nic mi neschází.

2. srpna 2012